Když máte 21 minut na prezentaci, dva miliony let se mohou zdát jako opravdu dlouho. Ale z pohledu evoluce jsou dva miliony let jak nic. Přitom za dva miliony let se velikost lidského mozku téměř ztrojnásobila, z půlkilového mozku našeho předka Homo Habilis, až na téměř kilo a půl, které máme mezi ušima my všichni tady. Co je vlastně tak skvělého na velkém mozku, že nám ho příroda tak nedočkavě poskytla?

Inu, ukázalo se, že když se mozek ztrojnásobí, neskončí jen třikrát větší, ale získá také nové struktury. Jeden z hlavních důvodů, proč je náš mozek tak velký, je právě získání nových částí. Nazývají se čelní laloky. Nás zajímá především jejich přední část. A co tak důležitého pro nás tahle část čelních laloků dělá, že stálo za to kompletně změnit architekturu lidské lebky za dobu evolučního mžiku?

Ukázalo se, že přední část čelních laloků dělá spousty věcí, ale jednou z těch nejdůležitějších je schopnost simulovat zážitky. Piloti letadel cvičí na leteckých simulátorech, aby pak nedělali chyby při opravdovém řízení. Lidské bytosti jsou tak skvěle vybaveny, že mohou dokonce prožívat zážitky jen v mysli, dřív, než je prožijí v opravdovém životě. Je to trik, který žádný z našich předků nezvládal, a který žádné zvíře neumí tak dobře jako my. Jde o výbornou adaptaci. Dá se přirovnat k opozici palce proti prstům, stání na zadních a řeči, jako jedna z věcí, která dostala náš druh ze stromů až do supermarketů.

Tak – (Smích) – všichni jste to už zažili. Chci říct, víte, v Mekáči nedostanete játro-cibulovou zmrzlinu. Není to proto, že by jí umíchali, ochutnali a shledali hnusnou. Je to proto, že bez opuštění pohovky v obýváku umíte tuto chuť simulovat, a udělá se Vám zle ještě před tím, než ji vyrobíte.

Mrkněme se na to, jak simulátory zážitků fungují. Ale než budu pokračovat se zbytkem přednášky, zkusme si rychlou diagnostiku. Zvažte následující dvě různé verze budoucnosti, zkuste je simulovat a říct mi, které z nich dáváte přednost. První je, že vyhrajete ve sportce. Hodně přes miliardu korun. Druhá je, že ochrnete a skončíte na vozíčku. Tak, a teď je zvažte. Pravděpodobně o tom vůbec nemusíte přemýšlet.

Zajímavé je, že máme údaje o těchto dvou skupinách lidí, o tom, jak jsou šťastní. A přesně tohle jste čekali, že? Tyto údaje jsem si ale vymyslel!

Tohle jsou pravé údaje. V testu jste selhali – a to ještě neuplynulo ani pět minut přednášky. Protože faktem je, že rok po ochrnutí nohou, a rok po výhře v loterii, jsou výherci loterie a paraplegici se svým životem stejně spokojení.

Nemusíte se cítit špatně, že jste neuspěli v testu, protože v těchto testech neuspívá nikdo. Výzkum, který jsme v naší laboratoři prováděli, výzkum, který dělají ekonomové a psychologové po celé zemi, ukázal něco pro nás opravdu překvapivého. Něco, čemu říkáme zkreslení dopadu, což je vlastně tendence simulátoru pracovat špatně. Simulátor Vás přesvědčuje, že různé výsledky se od sebe liší víc, než tomu doopravdy je.

Z terénních průzkumů i laboratorních zkoušek vidíme, že vítězství nebo prohra ve volbách, zisk nebo ztráta milostného partnera, schválení či zamítnutí povýšeni, udělání nebo neudělání zkoušky na vysoké, a tak dále – má mnohem menší dopad, význam a mnohem kratší trvání, než by lidé očekávali. Dokonce nedávná studie – a toto mě vážně dostává – nedávná studie zjišťující, jak velká životní traumata ovlivňují lidi naznačuje, že pokud se to stalo déle než před třemi měsíci, tak to až na pár výjimek, nemá vůbec žádný vliv na vaše štěstí.

Proč? Protože štěstí si umíme vyrobit. Sir Thomas Brown roku 1642 napsal: "Jsem nejšťastnější člověk na světě. Mám v sobě nástroj, který umí změnit chudobu na bohatství, utrpení na prosperitu. Jsem nezranitelnější než Achilles; osud nemá vůbec šanci mne ranit." Jaký podivný přístroj má ten člověk v hlavě?

Ukázalo se, že přesně to samé, co máme my všichni tady. Lidské bytosti mají něco, o čem můžeme uvažovat jako o psychologickém imunitním systému. Systém kognitivních procesů, hlavně těch nevědomých, které nám pomáhají změnit náš pohled na svět, takže se můžeme cítit líp ve světě, který nás obklopuje. Stejně jako Sir Thomas, i vy máme tento přístroj. Narozdíl od Sir Thomase o něm asi nevíte.

Vyrábíme štěstí, ale přesto si myslíme, že štěstí se musí najít. Mám dojem, že není třeba, abych Vám dával příklady lidí vyrábějících si štěstí. Ale ukážu Vám pár konkrétních příkladů, ostatně nemusíme pro ně chodit daleko.

Abych vyzval sám sebe, tak jak to při přednáškách občas dělám, vzal jsem si výtisk New York Times a zkusil najít pár případů lidí, vyrábějících si štěstí. A našel jsem tam hned tři, co toto dělají. "Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech". "Ani na okamžik toho nelituji. Byla to úžasná zkušenost." "Věřím, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo."

Kdo jsou tihle lidé, kteří jsou tak zatraceně šťastní? První je Jim Wright. Někteří jste možná dost staří, abyste si ho pamatovali: byl předsedou Sněmovny reprezentantů a s hanbou rezignoval, když mladý republikán jménem Newt Gingrich objevil nelegální obchod, který uzavřel ohledně své knihy. Přišel o všechno. Nejmocnější demokrat v zemi, a přišel o všechno. Přišel o peníze, přišel o moc. Co o tom po všech těch letech říká? "Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech." Jak by na tom mohl být ještě lépe? Zeleninově? Minerálně? Literárně? V podstatě je kompletně v pohodě.

O Moreesovi Bickhamovi jste nikdy neslyšeli. Tohle řekl, když ho propustili. Bylo mu 78. Strávil 37 let v Louisianském státním vězení za zločin, který nespáchal. Nakonec byl očištěn ve věku 78 let, díky důkazům DNA. A co o svých zážitcích řekl? "Ani na okamžik toho nelituji. Byla to úžasná zkušenost." Úžasná! Tenhle chlapík neříká: "No, víte, bylo tam pár fajn chlápků. A měli jsme tělocvičnu." Říká: "Úžasné!", slovo, které si obvykle vyhrazujeme pro něco skoro jako zázrak.

Harry S. Langerman řekl ten třetí výrok, a jeho byste možná mohli znát, ale neznáte, protože v roce 1949 si přečetl v novinách krátký článek o stánku s hamburgery, vlastněném dvěma bratry McDonaldovými. A pomyslel si: "To je vážně dobrý nápad!" Tak je šel hledat. Řekli mu: "Prodáme Ti na to licenci za 3000 dolarů." Tak je šel hledat. Řekli mu: "Prodáme Ti na to licenci za 3000 dolarů." Harry se vrátil do New Yorku, a poprosil svého bratra, investičního bankéře, o 3000 dolarovou půjčku. Nesmrtelný výrok jeho bratra zněl: "Ty blbče, nikdo nejí hamburgery." nesmrtelný výrok jeho bratra zněl: "Ty blbče, nikdo nejí hamburgery." Nepůjčil my ty peníze, a jak to tak bývá, o šest měsíců později, Ray Croc měl přesně ten samý nápad. Ukázalo se, že lidé hamburgery jedí, a Ray Croc se na chvíli stal nejbohatším mužem v Americe.

A na konec – víte, nejlepší ze všech – někteří z Vás poznají tohle foto Pete Besta z mládí. Pete byl původním bubeníkem Beatles, dokud ho tak nějak neposlali něco obstarat, mezitím se tiše nevytratili, a při turné nepřibrali Ringa. Inu, v roce 1994, když s Pete Bestem dělali rozhovor – ano, pořád je bubeníkem; ano, pořád nahrává – řekl jim k tomu tohle: "Jsem šťastnější, než bych byl s Beatles."

Fajn. Od těchto lidí se můžeme naučit něco důležitého, a to něco je tajemství štěstí. A teď ho konečně odhalím. Za prvé: získejte bohatství, moc a prestiž, a pak to všechno ztraťte. (Smích) Za druhé: stravte ve vězení co nejdelší část života. Za třetí: zařiďte, aby někdo jiný opravdu hodně zbohatnul. (Smích) A konečně: nikdy se nepřidávejte k Beatles. (Smích)

OK. Teď, úplně jako jasnovidec, dokážu předpovědět Vaši další myšlenku, která je "No jasně." Protože když si lidé vyrábějí pocit štěstí, jako to zřejmě udělali všichni tito pánové, sice se na ně usmíváme, ale současně si klepeme na hlavu a říkáme, "No jasně, nikdy jsi tu práci nechtěl." "No jasně, nikdy jsi s ní vlastně neměl moc společného, a zjistil jsi to právě, když po Tobě hodila tím snubním prstenem."

Ušklebujem se, protože věříme, že vyrobené štěstí není stejně dobré jako to, čemu můžeme říkat "přirozené štěstí". Co tyhle dvě věci znamenají? Přirozené štěstí je to, co cítíme, když dosáhneme čeho jsme chtěli, a vyrobené štěstí je to, co si vytvoříme, když se toho dosáhnout nepodaří. V naší společnosti silně věříme, že vyrobené štěstí je méněcenné. Proč tomu věříme? To je velice jednoduché. Která ekonomika by vesele fungovala dál, kdybychom věřili, že když nezískáme to, co chceme, budeme stejně šťastní?

Omlouvám se zde příteli Matthieu Ricardovi, ale nákupní středisko plné Zenových mnichů není příliš dobrý recept na dosažení zisku, protože oni prostě ty krámy tolik nechtějí. Chci Vám navrhnout, že vyrobené štěstí je úplně stejně skutečné a trvalé, jako ten druh štěstí, na které náhodou narazíte, když dosáhnete přesně toho, co jste plánovali. Já jsem vědec, takže to uděláme ne pomocí řečí, ale tím, že Vás ohodím trochou dat. Já jsem vědec, takže to uděláme ne pomocí řečí, ale tím, že Vás ohodím trochou dat.

Nejdřív mi dovolte Vám ukázat experimentální paradigma, které se používá na demonstraci výroby syntetického štěstí u normálních lidí. A toto není můj příklad. Je to 50 let staré paradigma, kterému říkáme "paradigma svobodného rozhodnutí". Je to velmi jednoduché. Přinesete řekněme šest předmětů, a testovanou osobu požádáte, aby je seřadila od nejoblíbenějšího k nejméně oblíbenému. V příkladu experimentu, o kterém Vám budu vyprávět, to jsou tisky obrazů od Moneta. Každý zvládne seřadit tyhle Monetovy obrazy od toho, který se jim líbí nejvíc, k tomu, který mají rádi nejméně. Pak Vám dáme vybrat: "Náhodou máme támhle ve skladu pár tisků navíc. Jeden Vám za odměnu dáme. Shodou okolností máme obrazy číslo tři a číslo čtyři." Tohle řekneme účastníkovi experimentu. Je to těžká volba, protože žádný z nich není silně preferován před tím druhým, ale lidé si obvykle vyberou číslo tři, protože se jim líbí o trochu víc než číslo čtyři.

O nějakou dobu později – může to být 15 minut, nebo 15 dnů – před člověka umístíme stejné předměty, a subjekt je má za úkol znovu seřadit. "Řekněte nám, jak se Vám líbí teď." Co se stane? Sledujte, jak se vyrábí štěstí. Tohle je výsledek, který byl zopakován znovu a znovu. Vidíte štěstí během jeho výroby. Chcete to vidět ještě jednou? Štěstí! "Ten, který jsem dostal, je lepší, než jsem si myslel! Ten druhý, který jsem nedostal, je hnus!" (Smích) Takhle se vyrábí štěstí.

Tak, a jaká reakce přijde nyní? "No jasně." Tohle je experiment, který jsme udělali a doufám, že Vás přesvědčí, že "No jasně." není správná reakce.

Tenhle pokus jsme dělali se skupinou pacientů, která trpí anterográdní amnézií. Jsou to pacienti v nemocnici. Většina z nich má Korsakovův syndrom, polyneurotickou psychózu, která... prostě moc pili, a nemohou si utvářet nové vzpomínky. Chápete? Pamatují si své dětství, ale když vejdete a představíte se, poté opustíte místnost, a když se tam vrátíte, netuší, kdo jste.

Vzali jsme ty Monetovy tisky do nemocnice. Požádali jsme tyto pacienty, aby je seřadili od toho, který se jim líbí nejvíc, k tomu, který mají rádi nejméně. Pak jsme jim dali vybrat mezi číslem tři a číslem čtyři. Jako všichni ostatní, i oni povídali: "Páni, díky, doktore! To je skvělé! Hodí se mi nový obraz. Vezmu si číslo tři." Vysvětlili jsme jim, že jim číslo tři pošleme poštou. Pak jsme si sbalili fidlátka a vyšli z místnosti. A počkali půl hodiny. Vejdeme zpátky do pokoje, a povídáme jim: "Ahoj, tak jsme zpátky". Oni na to, chudinky, říkají: "Safra, doktore, moc se omlouvám, ale mám takový problém s pamětí, proto jsem tady. Jestli jsem Vás už někdy potkal, nepamatuju si to." "Vážně, Jime, ty si to nepamatuješ? Zrovínka jsem tu byl s těmi tisky od Moneta." "Promiňte, doktore, fakt o tom nemám páru." "V pohodě, Jime. Všechno, co po Tobě chci, je seřadit je od toho, který máš nejradši, k tomu, který se Ti líbí nejmíň."

Co udělají? Nejdřív zkontrolujme, jestli opravdu trpí amnézií. Zeptáme se těch pacientů s poruchou paměti který tisk vlastní, který si vybrali posledně, který je ten jejich. A co zjistíme je, že si prostě jen tipnou. Tohle jsou normální výsledky, kdybychom to zkoušeli s Vámi. Všichni byste věděli, který tisk jste si vybrali. Ale když to udělám s pacienty s amnézií, tak nemají potuchy. Nedokáží si vybrat svůj tisk z řady.

Tohle je co udělají normální lidé – vytváří štěstí. Že ano? Tohle je změna v preferencích, změna od prvního seřazení do toho, kdy to seřadili podruhé. Normální testovací osoby ukazují – to byl ten trik, který jsem Vám předváděl, teď Vám ho ukazuji v grafické podobě – "Ten, který vlastním, je lepší, než jsem myslel. Ten, který nemám, ten, který jsem tam nechal, není tak dobrý, jak jsem si myslel." Lidé s amnézií udělají přesně totéž. Přemýšlejte o tom výsledku.

Těmhle lidem se líbí víc tisk, který vlastní, ale oni nevědí, že ho vlastní. "No, jasně." není správná reakce! Co tihle lidé udělali, když si vyráběli štěstí, je, že opravdu, skutečně změnili svoje citové, hédonické, estetické reakce na ten obraz. Neříkají to jen proto, že ho vlastní, protože to, že ho mají, vůbec netuší.

Když Vám psychologové ukazují sloupcový graf, víte, že Vám ukazují průměr spousty lidí. A přitom tenhle psychologický imunitní systém máme všichni. Máme schopnost vyrábět štěstí, ale někteří z nás tento trik ovládají líp, než ostatní. A v některých situacích to jde snáze než v jiných. A v některých situacích to jde snáze než v jiných. Ukazuje se, že svoboda – schopnost vybrat si a změnit názor – je přítelem přirozeného štěstí, protože Vám dovoluje si vybrat ze všech těch úžasných verzí budoucnosti tu, která Vás nejvíc potěší. Ale svoboda volby – vybrat si a změnit názor – je nepřítelem vyrobeného, syntetického štěstí. Teď Vám ukážu proč.

Dilbert už to samozřejmě ví. Čtěte si ten strip zatímco mluvím. "Dogbertova technická podpora. Jak Vás mohu zneužít?" "Moje tiskárna tiskne po každém dokumentu prázdnou schránku!" "Cože, vy máte papír zdarma, a ještě si stěžujete?" "Zdarma? Nedáváte mi jen papír, co už stejně mám?" "Probůh, člověče! Podívejte, jak je proti Vašemu papíru skvělý!" "Probůh, člověče! Podívejte, jak je proti Vašemu papíru skvělý!" Jen hlupák nebo lhář by tvrdil, že jsou stejné!" "Ach! Teď, když o tom mluvíte, zdá se mi takový hedvábnější!" "Co děláš?" "Pomáhám lidem akceptovat to, co nemohou změnit." Vskutku.

Psychologický imunitní systém pracuje nejlíp, když jsme chyceni, totálně polapeni. To je rozdíl mezi randěním a sňatkem, že? Chci říct, když jdete na rande s klukem, a on se bude dloubat v nose, už na další rande nepůjdete. Jste vdaná za chlápka, co se dloube v nose? "No jo, ale má zlaté srdce; a nešahej na ten koláč, brouku." Není to tak? (Smích) "No jo, ale má zlaté srdce; a nešahej na ten koláč, brouku." Není to tak? (Smích) Najdete způsob, jak být spokojený s tím, jak se věci mají. Co Vám teď chci ukázat je, že lidé tohle o sobě nevědí, a nevědět to nám může děsně uškodit.

Tady je pokus, který jsme dělali na Harvardu. Vytvořili jsme kurz fotografování, černobílé fotografie, a dovolili jsme studentům, aby se naučili jak používat temnou komoru. Pak jsme jim rozdali fotoaparáty. Rozešli se po kampusu, vyfotili 12 snímků svých oblíbených profesorů, svého pokoje, svého psa, a všeho ostatního, co si chtěli z Harvardu pamatovat. Přinesli nám fotoaparát, my jsme udělali tabulku s kontakty, oni se rozmysleli, které dva snímky jsou nejlepší, a pak jsme strávili šest hodin výukou o temných komorách, a oni si dva ze svých snímků zvětšili, a udělali si úžasné velké a lesklé fotografie věcí, které pro ně mají nějaký význam. Poté jsme jim řekli: "Které z těch dvou byste se vzdali?" Oni na to: "Já se musím jedné vzdát?" "Jistě. Jednu potřebujeme jako doklad o třídním projektu. Takže jednu mi musíte nechat. Musíte si vybrat. Jednu si necháte vy, jednu si nechám já."

Subjekty v tomhle pokusu rozdělíme na dvě skupiny. V jednom případě studentům řekneme: "Ale víte, pokud změníte názor, pořád tu budu mít tu druhou fotku, a během příštích čtyř dnů, než to odešlu na velitelství, Vám jí milerád" – (Smích) – jo, "velitelství" – "Vám jí milerád vyměním. Dokonce za Vámi zajdu na kolej a dám – nebo mi na sebe dejte mail. Ještě líp, já se za Vámi zastavím. Pokud změníte názor, určitě je můžeme vyměnit." Druhé půlce studentů řekneme přesný opak: "Vyberte si. A mimochodem, odesílám to, no, už za dvě minuty, do Anglie. Vaše fotografie poletí přes Atlantik. Už jí nikdy neuvidíte." Půlku studentů z obou skupin požádáme, aby odhadli, jak hodně se jim bude líbit ta fotografie, kterou si nechají, a jak ta, kterou budou muset nechat nám. Ostatní studenty prostě pošleme zpátky na kolej a během příštích tří až šesti dnů měříme jejich spokojenost s obrázky. A podívejte, co jsme zjistili.

Za prvé, tady je, co si studenti myslí, že se stane. Myslí si, že se jim možná začne fotografie, kterou si vybrali, líbit trochu víc než ta, které se museli vzdát. Ale nejsou to statisticky významné rozdíly. Jde o velmi malé zvýšení, a ve skutečnosti moc nezáleží na tom, jestli jsou v té skupině s možností změny, nebo v té druhé.

Chýýýba. Špatný odhad simulátore! Protože tohle se doopravdy stane. Jak těsně před výměnou, tak o pět dní později, lidé, kteří skončili s jedním obrázkem, ti, kteří nemají na výběr, ti, kteří si ho nikdy nemohou vyměnit – těm se děsně líbí! A lidé, kteří přemýšlejí – "Měl bych ho vrátit? Nechal jsem si ten pravý? Možná tenhle není ten hezčí? Možná jsem se vzdal toho lepšího?" – jsou v pytli. Nelíbí se jim jejich fotografie, a dokonce ani poté, co příležitost na výměnu vypršela. Pořád jim nepřijde hezký. Proč? Protože možnost změnit názor nenapomáhá výrobě syntetického štěstí.

Tady je poslední část experimentu. Vybereme si úplně novou skupinu studentů Harvardu, a řekneme jim: "Děláme takový kurz fotografování, a můžeme to udělat jedním ze dvou způsobů. Může to být tak, že až vyfotíte své dva obrázky, budete mít čtyři dny na rozmyšlenou, nebo je ještě druhý kurz, kde vyfotíte dva snímky, a musíte si vybrat rovnou a už nikdy to nemůžete změnit. Který kurz byste radši navštěvovali? He? 66 procent studentů, dvě třetiny, dá přednost tomu chodit do kurzu, kde mají možnost změnit názor. Prosím? 66 procent studentů si vybere kurz, kde na konec budou hluboce nešťastní s fotografií, kterou si vybrali. To protože neznají podmínky, za kterých roste vyrobené štěstí.

Nejlépe to, samozřejmě, řekl básník – a ten za mne dělá závěr, i když s pomocí hyperboly: "Nic není dobré či zlé, jen myšlenky to tak činí." Je to fajn poezie, ale nemůže to být tak docela pravda. Skutečně nic není dobré nebo zlé? Dá se opravdu tvrdit, že operace močového měchýře a výlet do Paříže jsou přesně totéž? To vypadá jako IQ test s jedinou otázkou. Nemohou být úplně stejné.

V próze o něco nabubřelejší, ale blížíš pravdě pravil otec moderního kapitalismu, Adam Smith, toto: – A stojí za to se nad tím zamyslet. – "Zdá se, že velký zdroj jak zoufalství, tak všeho zlého v lidském životě pochází z přeceňování rozdílu mezi jednou trvalou situaci a situací jinou... pochází z přeceňování rozdílu mezi jednou trvalou situaci a situací jinou... Některé z těchto situací si bez pochyby zaslouží preferenci před ostatními, ale žádná z nich si nezaslouží následování s tou vášnivou oddaností, která nás nutí porušovat pravidla buď opatrnosti nebo práva, nebo narušovat budoucí klid našich myslí, ať už studem ze vzpomínek na naší vlastní hloupost, nebo lítostí nad děsivou nespravedlností nás samých." Jinými slovy: ano, některé věci jsou lepší než jiné.

Měli bychom mít preference, které nás vedou do jedné budoucnosti namísto jiné. Ale když nás tyto preference tlačí příliš tvrdě nebo příliš rychle, díky tomu že jsme přecenili rozdíly mezi těmito dvěma verzemi budoucnosti, tak hodně riskujeme. Když jsou ambice drženy zpátky, pomáhají nám radostně pracovat. Když naše ambice uvolníme, nutí nás lhát, podvádět, krást, ubližovat ostatním, či obětovat opravdu hodnotné věci. Když je náš strach kontrolovaný, jsme prozíraví, jsme opatrní, a přemýšlíme. Když dáme našim přehnaným obavám volný průchod, jsme bezohlední a zbabělí.

Chtěl bych, abyste si odnesli tento poznatek. Naše touhy a naše obavy jsou obojí do určité míry přehnané, protože v sobě máme schopnost vyrobit si tu samou věc, kterou nepřetržitě pronásledujeme, když se rozhodujeme.

Děkuji Vám.