Bohužel, během příštích osmnácti minut, kdy si s vámi budu povídat, čtyři dosud živí Američané zemřou na následky jídla, které konzumují.

Jmenuji se Jamie Oliver. Je mi 34 let. Jsem z Essexu v Anglii a v posledních sedmi letech jsem celkem neúnavně pracoval, abych zachraňoval životy, po svém. Nejsem lékař. Jsem kuchař. Nemám drahé přístroje, ani léky. Používám informace, vzdělávání.

Pevně věřím, že síla jídla hraje v našich domovech podstatnou roli a spojuje nás s nejlepšími okamžiky života. Ale v tuhle chvíli je realita skutečně hodně ošklivá. Ameriko, jsi na vrcholu svých sil. Toto je jedna z nejnezdravějších zemí na světě.

Můžete, prosím, zvednout ruku všichni, kdo máte děti? Prosím, zvedněte ruce. Tety, strýcové, můžete se přidat ... Zvedněte ruce. Tety a strýcové také. Většina z vás. OK. My, dospělí posledních čtyř generací, jsem dali svým dětem do vínku kratší život, než jaký žili jejich rodiče. Vaše dítě bude žít o deset let méně než vy, a to všechno kvůli těm horám jídla, kterými jsme je obklopili. Dvě třetiny lidí v této místnosti jsou podle amerických statistik obézní, nebo mají nadváhu. Vy jste celkem v pořádku, ale nebojte, nakonec vás dostaneme.

Jo? Statistiky špatného zdraví mluví jasně, příliš jasně. Trávíme své životy paranoidním strachem před smrtí, vraždami, genocidou a čím ještě. Je to na titulních stranách všech novin, v televizi. Podívejte se na genocidu až tady dole, propána. Jo?

Každá z těch červeně zvýrazněných je nemoc související s jídelníčkem. To vám potvrdí každý lékař, každý specialista. Fakta. Nemoci způsobené jídlem jsou největší zabiják ve Spojených státech, teď, tady. Toto je globální problém. Je to katastrofa. Protože se to letí světem. Anglie je těsně v závěsu, jako obyčejně.

Věděl jsem, že budou blízko, ale ne tak blízko. Potřebujeme revoluci. Mexiko, Austrálie, Německo, Indie, Čína, všechny mají obrovské problémy s obezitou a špatným zdravím. Vezměte si kouření. Už nás to stojí méně než obezita. Obezita vás, Američany, stojí 10 procent výdajů na zdravotnictví. 150 miliard dolarů ročně. A za 10 let se to zdvojnásobí. 300 miliard dolarů ročně. A přátelé, přiznejme si to – tolik peněz prostě nemáte.

Přišel jsem, abych zahájil revoluci ve stravování, ve kterou tolik věřím. Potřebujeme ji. Teď je ta chvíle. Teď jsme ve zlomovém bodu. Už to dělám sedm let. Už sedm let tomu tady v Americe věnuju svoje úsilí. A teď je čas, kdy už to dozrálo – je čas sklízet. Jel jsem do oka bouře, do Západní Virginie, nejnezdravějšího státu v Americe. Tedy, byla jím loni. Letos máme jiného favorita, ale na toho se podíváme v příštím roce.

Huntington, Západní Virginie. Nádherné město. Chtěl jsem ukázat všem lidem, celé vaší veřejnosti, statistiky, na které jsme si tak snadno zvykli. Chtěl bych vám představit některé lidi, na kterých mi záleží. Vaši společnost. Vaše děti. Chci vám ukázat fotku mé kamarádky Brittany. Je jí 16 let. Zbývá jí šest let života kvůli všemu tomu jídlu, které snědla. Je ze třetí generace Američanů, kteří už nevyrostli v prostředí, ve kterém se učili vařit doma, nebo ve škole, nebo od mámy, nebo od babičky. Zbývá jí šest let života. Ujídá svoje vlastní játra k smrti.

Stacy, z rodiny Edwardsových. Přátelé, tohle je normální rodina. Stacy dělá, co může – ale také je ze třetí generace; nikdy ji nikdo neučil vařit ani doma, ani ve škole. Celá rodina trpí obezitou. A tady je Justin, je mu 12 let. Váží 175 kilo. Ve škole ho šikanují, proboha! Jejich dceři Katie jsou čtyři roky. Trpí nadváhou ještě než začne chodit do školy. Marissa. Je v pořádku, ta je jedna z vás tady. Ale víte, kde je problém? Její otec, který byl obézní, jí zemřel v náručí. A druhý nejdůležitější člověk v jejím životě, její strýc, ten taky zemřel kvůli obezitě. I její nevlastní otec je teď obézní. Takže vidíte, že obezita a nemoci spojené se stravováním nezraňují pouze lidi, kteří jimi sami trpí; ale i všechny jejich přátele, rodiny, bratry, sestry.

Farář Steve. Inspirující člověk. Jeden z mých prvních spojenců v Huntingtonu. Je přímo uprostřed celého tohohle problému. On ty lidi pohřbívá, rozumíte? A už toho má po krk. Má plné zuby pohřbívání přátel, rodiny, celé svojí komunity. Když přijde zima, umírá třikrát tolik lidí. Je mu z toho zle. Téhle nemoci se dá předejít prevencí. Plýtvání životy. Mimochodem, v tomhletom je pohřbívají. A na tohle nejsme vybaveni. Ani to neprojde dveřmi, myslím to vážně. Nedostanou je na hřbitov. Leda zdvižným vozíkem.

Vidím to jako trojúhelník, víte? Tohle je diagram našeho stravování. Potřebuju, abyste to pochopili. Asi už jste to všechno slyšeli, ale pojďme se na to podívat znova. Co se za posledních 30 let stalo, že celá tahle země přišla o své srdce? Buďme upřímní. No. Říká se tomu moderní život.

Začneme třeba na hlavních ulicích. Fast food ovládl celou zemi. To víme. A velké obchodní značky jsou jednou z nejdůležitějších sil, nejsilnějších sil v téhle zemi. Stejně tak supermarkety. Velké společnosti. Velké společnosti. Před 30 lety byla většina jídla převážně z místních zdrojů a čerstvá. Dneska je převážně zpracovaná a plná všech možných aditiv, extra přísad, sami víte, jak to pokračuje dál. Velikost porcí je samozřejmě obrovský, obrovský problém. Etikety jsou obrovský problém. Etikety v téhle zemi jsou ostuda. Snaží se... snaží se kontrolovat sami sebe. Celý ten průmysl chce kontrolovat sám sebe. V těchto podmínkách? Na to nemají nárok. Jak můžete někam napsat "nízkotučné", když je to plné cukrů?

Domov. Největší problém co se týče domova je, že býval srdcem a duší předávání jídla a kultury stravování, které formovaly naši společnost. Což už se ale neděje. Jasně, jak chodíme do práce a jak se život mění, protože život se pořád vyvíjí, musíme se na to podívat holisticky – nachvíli se zastavit a zkusit se znovu podívat na rovnováhu. Neděje se to. Už 30 let se to neděje. Chci vám ukázat situaci, která je naprosto normální v současnosti. Rodina Edwardsových.

(Video) Jamie Oliver: Promluvme si o tom. Tyhle věci prochází tvým tělem a těly tvé rodiny každý týden. A chci, abys věděla, že tohle všechno jednou předčasně zabije tvoje děti. Jak se cítíš?

Stacy: No, zrovna teď se cítím dost smutně a v depresi. Jenže, víš, já chci aby moje děti byly v životě úspěšné a tohle jim k tomu asi nepomůže. A já je zabíjím.

JO: Ano, zabíjíš. Zabíjíš. Ale můžeme to zastavit. Normální. Pojďme se podívat na školy, na to jsem docela slušný odborník. OK. Škola. Co je škola? Kdo ji vymyslel? Jaký je její účel? Škola měla vždycky za úkol dát nám nástroje, abychom byli tvořiví, dokázali skvělé věci, vydělali si na živobytí, atd., atd. Jasně, ale v téhle těsné škatulce už je docela dost dlouho. OK? Jenže my jsme ji nepřipravili na to, aby se vyrovnala se zdravotními katastrofami Ameriky, jo? Školní jídlo je něco, co většina dětí – 31 miliónů denně, mimochodem – jí dvakrát denně, dost často, ke snídani a k obědu, 180 dní v roce. Takže by se dalo říct, že školní jídlo je celkem důležité, tedy, když zvážíme dané okolnosti.

Takže než zahájím svůj monolog, na což všichni jistě čekáte...

Musím říct jednu věc a je vážně moc důležitá v té magii, která se doufám nastartuje a bude dít během příštích tří měsíců. Školní kuchaři a kuchařky celé Ameriky... Nabízím sám sebe jako jejich zástupce. Nelámu nad nimi hůl. Dělají to nejlepší, co umí. Snaží se. Ale dělají to, co dostali za úkol, a to, co jim zadali – je špatně. Celý systém je řízen zejména účetními. V tomhle byznysu není dost lidí, možná vůbec žádní, kteří by se vyznali v jídle. A to je problém. Pokud nejste expert na jídlo a dostanete malý rozpočet, a ještě vám ho snižují, tak nemůžete být tvořiví, nemůžete se do toho ponořit a zkoušet něco vynalézt. Když jste účetní, kancelářský typ, tak jediné, co za těchto podmínek můžete udělat, je kupovat levnější blafy.

A skutečnost je taková, že vaše děti denně dostávají k jídlu fast-food, průmyslově zpracovaný, nic moc čerstvého v tom není. A všechna ta aditiva, éčka, neuvěřitelné přísady... Není v tom dost zeleniny. Hranolky jsou považovány za zeleninu. Pizza k snídani. A ani nedostanou pořádný talíř. Nože a vidličky? Ne, to je moc nebezpečné. Ve třídě mají nůžky, ale nože a vidličky? To ne. A mně připadá, že když ve školní jídelně nejsou nože a vidličky, tak plně podporujete, shora, na státní úrovni, fast food. Protože ten se jí rukama. A taky že to je fast food. Různé hamburgery, sendviče, pizza, všechny tyhle věci. Jak už jsem řekl, 10 % rozpočtu zdravotnictví jde na obezitu. A ještě se to zdvojnásobí. A my svoje děti nevzděláváme. Neexistuje žádné právo na to učit děti o jídle na základní nebo střední škole. Neučíme děti o jídle. Jasné? Tohle je klip ze základní školy, velice běžná situace v Anglii.

Video: Kdo ví, co je tohle?

Děti: Brambora. Jamie Oliver: Brambora? Takže ty myslíš, že tohle je brambora? Víš, co to je? Víš, co je tohle? Dítě: Brokolice?

JO: A co tohle. Náš starý kamarád. Víš co je tohle, broučku? Dítě: Celer.
JO: Ne. Co myslíte, že to je? Dítě: Cibule. JO: Cibule? Ne.
Jamie Oliver: Okamžitě je vám jasné, jestli děti vědí něco o tom, odkud se jídlo vlastně bere.
Video: JO: Kdo ví, co je tohle? Dítě: Hmm, hruška. JO: Co myslíš, že je tohle? Dítě: Nevím. JO: Když děti nevědí, co ta věc je, nikdy ji nebudou jíst.

JO: Normální. Anglie nebo Amerika, Anglie a Amerika. A hádejte, co to spravilo, schválně. Dvě hodinové lekce. Musíme začít naše děti učit o jídle. Ve škole. Tečka.

Chci vám říct o něčem, co je tak trochu příznačné pro problém, ve kterém jsme se ocitli. Řeknu vám o něčem tak základním, jako je mléko. Každé dítě má nárok na mléko ve škole. Vaše děti dostanou ve škole mléko ke snídani a k obědu. Je to tak? Dostanou dvě lahvičky. Jo? Většina dětí jo. Ale mléko už není dost dobré. Protože někdo v té mléčné komisi – a neberte to špatně, já podporuju mléko, ale někdo v té mléčné komisi pravděpodobně vrazil spoustu peněz do výzkumu, že když do mléka nacpete spoustu příchutí a barviv a cukr, jo, budou ho děti víc pít. Jasně.

A to se samozřejmě chytne. Jablečná komise dojde k tomu, že když budou dělat jablka z karamelek, děti jich taky víc snědí. Chápete, co chci říct? Podle mě není potřeba přidávat příchutě do mléka. Jasné? Cukr je ve všem. Já dobře vím o všech těch přísadách. Je to ve všem. Ani mléko neuniklo problémům moderní doby. Tady je naše mléko. Ta krabička. Je v něm skoro tolik cukru jako v jedné plechovce vaší oblíbené limonády. A oni mají dvě denně. Dovolte mi to předvést. Máme jedno dítě, které dostane osm polévkových lžic cukru denně. A teď, za jeden týden. A za jeden měsíc. A dovolil jsem si zahrnout cukr za prvních pět let základní školy – jenom z mléka. No, nevím jak to připadá vám, přátelé, ale když zvážíme okolnosti, tak jakýkoli soudce všude po světě, když se podívá na statistiky a důkazy, tak musí shledat jakoukoliv předchozí vládu vinnou ze zneužívání dětí. O tom jsem přesvědčen.

Kdybych sem teď přišel, a moc rád bych sem dnes přišel, a ukázal vám lék na AIDS nebo rakovinu, poprali byste se o to, abyste se sem ke mně dostali. Tomuhle, všem těm špatným zprávám, se dá předcházet. Což je dobrá zpráva. Prevence je velice snadná. Takže si řekněme, že tu máme problém, potřebujeme restartovat. Takže co v mém světě potřebujeme udělat? Tady to máte. Nemůže to všechno vycházet z jednoho zdroje. Abychom začali znovu a věci hmatatelně zlepšili, natolik, že bych se vám mohl podívat do očí a říct: "Za 10 let bude historie vašich dětí, jejich štěstí – nezapomeňte, že když jste chytří a dobře jíte, budete žít déle, a tak dále – všechno bude jinak. OK?"

Takže, supermarkety. Kde jinde tak nábožně nakupujete? Týden za týdnem. Kolik peněz za svůj život utratíte v supermarketu? Miluju je. Prodávají nám jen to, co chceme. Nu dobrá. Dluží nám tohle: do každého velkého supermarketu postavit odborníka na jídlo. Musí nám pomáhat nakupovat. Musí nám ukázat, jak vařit rychlá, chutná, sezónní jídla pro lidi, kteří jsou zaneprázdnění. To není nic drahého. Někde už to dělají. A je třeba, aby se to dělo všude, po celé Americe, brzy a rychle. Velké značky, velké potravinářské koncerny, musí postavit vzdělávání o jídle do středu svého podnikání. Já vím, že se to snáz řekne než udělá. Ale v tom je budoucnost. Tohle je jediná cesta.

Fast food. Průmysl kolem fast foodu, víte, je hodně soutěživý. Měl jsem v rukou spousty tajných dokumentů a sporů s fast foodovými restauracemi. Vím, jak to dělají. V podstatě nás pomalu naučili na všechny ty dávky cukru, soli, tuku a x, y, a z. A všichni je milují. Je to tak? Takže tihle chlápci se stanou součástí řešení. Ale potřebujeme, aby vláda začala pracovat se všemi provozovateli rychlého občerstvení a restaurací. A po dobu pěti, šesti, sedmi let nás postupně odnaučili to hrozné množství tuku, cukru a jiných nejedlých přísad.

A teď se vraťme zpět k velkým značkám. Etikety, jak jsem říkal, jsou naprostá fraška a musíme to vyřešit. OK, škola. Jednoznačně ve školách dlužíme dětem jistotu, že těch 180 dní v roce, od toho drobečkovského věku čtyř let, až do 18, 20, 24, cokoliv, dostanou pořádné čerstvé jídlo z lokálních surovin. OK? Musí vzniknout nový standard čerstvého, pořádného jídla pro vaše děti. Jo?

Za těchto okolností je hrozně důležité, aby každé americké dítě končilo školu a umělo 10 základních receptů, které mu zachrání život. Dovednosti pro přežití.

To znamená, že až se stanou studenty nebo mladými rodiči, budou schopni improvizovat se základy vaření, bez ohledu na nějakou budoucí krizi. Když umíte vařit, na ekonomické krizi nezáleží. Když umíte vařit, na čase nezáleží. Práce. O tom jsme ještě nemluvili. Myslím že je čas dát firmám zodpovědnost za to, čím krmí nebo co poskytují svým zaměstnancům. Ti zaměstnanci jsou mámy a tátové amerických dětí. Marissa, které tatínek zemřel v náručí, by myslím byla docela šťastná, kdyby americké firmy poskytovaly zaměstnancům pořádné jídlo. Rozhodně je nesmíme vynechat. A vraťme se do domácností.

Podívejte, když uděláme všechny tyhle věci, což můžeme, je to tak snadné. Můžete mít srdce a přitom dělat byznys. Naprosto. Ale v domácnostech se musí začít zase předávat vaření, to rozhodně. Předávejte to dál, jako filosofii. Pro mě je to docela romantické. Ale stačí, aby jeden člověk naučil další tři jak něco uvařit, a oni zase každý naučí tři kamarády, a stačí to opakovat jenom 25 krát, a máme pokrytou veškerou populaci Ameriky. Romantické, ano, ale – a to je důležité, je nutné pomoci lidem uvědomit si, že každá naše individuální snaha může věci změnit. Musíme znovu nastolit, co se nám ztratilo. Huntingtonská kuchyně. V Huntingtonu, kde jsem začal s tímhle programem, máme program v prime time, který snad inspiruje lidi, aby se to téhle změny vážně zapojili. Skutečně věřím, že se ta změna stane. Huntington's Kitchen. Pracuji s komunitou. Pracoval jsem ve školách. Našel jsem obnovitelné zdroje na to, aby každá škola v té oblasti mohla mít místo blafů čerstvé jídlo. Šest a půl tisíce dolarů na školu.

A to je všechno. Nestojí to víc než šest a půl tisíce na školu. A celý program za 25 tisíc na měsíc. Dobré, ne? Tohle může udělat 5000 lidí ročně, což je 10 % jejich populace. A je to od lidí pro lidi. Místní kuchaři totiž učí místní lidi. Jsou to lekce vaření zdarma, škola vaření zdarma na hlavní třídě. To je skutečná, skutečná hmatatelná změna. V Americe, když se takhle zpětně podíváte, se zrovna děje spousta krásných věcí. Spousta úžasných věcí. Po celé Americe jsou andělé, kteří dělají úžasné věci ve školách, při navazování vztahů mezi školami a farmáři, při zakládání zahrádek, ve vzdělávání. Už teď existují úžasní lidé, kteří tohle všechno dělají. Problém je, že by to chtěli šířit, do dalších škol, a zase dál. Ale nejsou peníze. Musíme tyhle experty a anděly rychle rozpoznat a najít, objevit je a dovolit jim snadno se dostat ke zdrojům, aby to, co dělají, mohlo pokračovat a rozvíjet se, a prosperovat. Americké firmy musí podpořit paní Obamovou v tom, o co se snaží.

A koukněte se, já vím, že je to divné, když před vámi takhle stojí Angličan a povídá vám o tom. Můžu říct jen to, že mě na tom záleží. Jsem taky táta. A miluju tuhle zemi. A opravdu upřímně věřím, že pokud je možné udělat nějakou změnu v téhle zemi, nádherné věci se pak stanou všude po světě. Když to zvládne Amerika, ostatní se přidají. Je to strašně důležité.

Když jsem byl v Huntingtonu a snažil jsem se zlepšit věci, které nefungovaly, říkal jsem si: mít tak kouzelnou hůlku, co bych dělal? A víte, co jsem si přál? Strašně rád bych stál před těmi nejlepšími americkými mozky, které dovedou hýbat a zatřást poměry. A o měsíc později mi volali z TEDu a dali mi tuhle cenu. Jsem tady. Takže, mé přání. Jsem dyslektik, takže trochu pomalu. Mým přáním je, abyste pomohli silnému, trvalému hnutí, které poučí každé dítě o jídle, inspiruje rodiny, aby začaly opět vařit, a dáme všem lidem sílu bojovat s obezitou.

Děkuji vám.