Žijeme na planetě řízené lidmi, kteří vyvíjejí nebývalý tlak na systémy na Zemi. To je špatná zpráva, ale možná překvapivě je to i částečně dobrá zpráva. Jsme první generace, která je díky vědě informována o tom, že zřejmě můžeme poddolovávat stabilitu a schopnost planety Země umožňovat lidský rozvoj tak, jak jej známe. Dobrá zpráva je to také proto, že planetární rizika, kterým čelíme, jsou tak velká, že dosavadní chování již není možné. Ve skutečnosti jsme ve fázi, kdy je zásadní změna nevyhnutelná, což otevírá prostor pro inovaci, pro nové nápady a nová schémata. Tohle je vědecká pouť po výzvách, kterým lidstvo čelí v globální fázi udržitelnosti.

Na tuto pouť bych si dovolil pozvat kromě vás jednoho dobrého přítele, akcionáře, který chybí vždy, když se zabýváme tématy životního prostředí, akcionáře, který odmítá kompromisy – planetu Zemi. Tak jsem se rozhodl ji dnes s sebou přinést na jeviště, aby byla svědkem pozoruhodné pouti, která nám lehce připomene období krásy, kterou tady máme již více než 10 tisíc let. Toto jsou životní podmínky na planetě za posledních 100 tisíc let. Je to velmi důležité období. Sotva polovinu z této doby jsme byli na planetě plně moderní lidé. Máme přibližně stejné schopnosti jako rozvinuté civilizace, které známe. Toto jsou přírodní podmínky na planetě.

Zde je pro znázornění změna teploty. Byla to divoká jízda. Během krize před 80 tisíci lety opouštíme Afriku, kolonizujeme Austrálii během další krize před 60 tisíci lety, opouštíme Asii a stěhujeme se do Evropy. během další krize před 40 tisíci lety a poté nastupuje pozoruhodně stabilní fáze Holocénu, jediné období v celé historii planety, o kterém víme, že umožňuje lidský rozvoj. Během tisíce let v tomto období opouštíme naše lovecké a sběračské zvyky. Z několika miliónů lidí jich je dnes 7 miliard. Kultura Mezopotámie: objevujeme zemědělství, domestikujeme zvířata a rostliny. Pak tu máme Římany, Řeky a příběh, jak jej znáte. Jediné místo, o kterém víme, že umožňuje rozvoj lidstva.

Problém je, že vystavujeme tuto planetu čtyřnásobnému presu, který má jako první faktor samozřejmě populační růst. Není to ale pouze o číslech. Nejde pouze o to, že je nás 7 miliard lidí a bude nás 9 miliard, ale je to také otázka rovnosti. Většina z přírodních dopadů na planetu je způsobena bohatou menšinou, 20 procenty lidí, kteří naskočili do průmyslového rychlovlaku v polovině 18. století. Většina lidí na planetě, toužících po rozvoji, majících právo na rozvoj, ve velkém touží po neudržitelném životním stylu, způsobující náhlý tlak.

Druhým faktorem tlaku na planetu je samozřejmě klimatický plán, zásadní otázka, jejíž politická interpretace vědeckého výzkumu znamená alespoň stabilizovat množství skleníkových plynů na 450 částic v 1 milionu, což zabrání tomu, aby průměrné teploty přesahovaly 2 stupně, čímž předejdeme riziku destabilizace Západoantarktické ledové plochy, která brání zvýšení hladiny moře o 6 metrů, i riziku destabilizace Grónské ledové plochy, která brání zvýšení o dalších 7 metrů. Asi byste si nejraději přáli, aby klimatický tlak zasáhl silnou a odolnou planetu, ale naneštěstí je třetím faktorem tlaku vymírání ekosystémů. Za posledních 50 let jsme ještě nebyli svědky tak prudkého úpadku funkcí a služeb ekosystému na planetě, přičemž jednou z nich je schopnost dlouhodobě regulovat klima v našich lesích, zemi a přírodní různorodosti.

Čtvrtým faktorem tlaku je moment překvapení, zjištění a důkaz o tom, že musíme opustit naše staré paradigma, že se ekosystémy chovají lineárně, předvídatelně, kontrolovatelně v našich lineárních systémech, a že moment překvapení je ve skutečnosti všudypřítomný, jelikož se systémy převracejí velmi rychle, nečekaně a často také nenávratně. Toto, milí přátelé, představuje tlak lidstva na planetu obrovského rozsahu. Možná jsme již vstoupili do nového geologického období zvaného Antropocén, v němž jsou lidé hlavním činitelem změn na planetární úrovni.

A nyní, z vědeckého pohledu, jaké jsou pro to důkazy? Důkazů je bohužel mnoho. Nejde pouze o oxid uhličitý, který takřka raketovým způsobem urychluje změny. Můžete vzít libovolný parametr, který je důležitý pro přežití lidstva: oxid dusíku, metan, odlesňování, nadměrný rybolov, úrodnost země, vymírání druhů. Všechny vykazují stejný trend během posledních 200 let. Všechny zároveň začaly narůstat v polovině 50. let, 10 let po skončení 2. světové války, což velmi jasně ukazuje, že velké urychlení v rozvoji lidstva odstartovalo v polovině 50. let. Poprvé můžeme vidět dopad na globální úrovni. A mohu vám říct, jakmile začnete podrobně zkoumat kterýkoli z nich, najdete něco pozoruhodně zajímavého, z čehož vyplývá, že jsme možná dorazili do bodu, kdy musíme ohnout křivky, že jsme možná vstoupili do nejnáročnější a nejvíce vzrušující dekády v historii lidstva na této planetě, dekády, kdy musíme ohnout křivky.

A aby toho nebylo málo, kromě ohnutí křivek a pochopení rostoucích tlaků na planetu si musíme také uvědomit, že systémy mají více stabilních stavů, které jsou odděleny mezníky – zde znázorněny jako míček a pohárky, kde hloubka pohárku určuje odolnost systému. Systém může časem – pod tíhou klimatických změn, eroze, ztráty biodiverzity – snížit hloubku pohárku, tedy odolnost, přičemž stále vypadá zdravě a pak najednou, když dojde k mezníku, přepadnout. Uff. Promiňte. Změnit stav a doslova se ocitnout v nežádoucí situaci, kde nastoupí nové bio-fyzikální zákony a nové druhy a systém se uzamkne.

Existují o tom důkazy? Ano, systémy korálových útesů. Biologicky rozmanité, na živiny nenáročné systémy tvrdých korálů pod tíhou mnoha faktorů jako nadměrný rybolov, neudržitelný turismus a změny klimatu, v určitém momentu přepadnou, ztratí svou odolnost, začnou převažovat měkké korály a dostaneme nežádoucí systémy, které nejsou schopny podpořit ekonomický a sociální rozvoj. Arktida, nádherný systém, bióm regulujicí na planetární úrovni, dostává ránu za ranou od klimatických změn, se zdá být v dobrém stavu. Žádný vědec nemohl v roce 2007 předpokládat, co může způsobit překročení limitu. Systém náhle a naprosto překvapivě ztrácí 30 až 40 procent své letní ledové pokrývky. Problém je samozřejmě v tom, že když se tohle v systému stane, zákony se mohou změnit. Může se dostat do nežádoucího stavu, protože změní barvu, vstřebává více energie a systém může uvíznout. Podle mého názoru je tohle největší varovná červená vlajka pro lidstvo, že jsme v prekérní situaci. Jen tak mimochodem, víte, že jediná červená vlajka, která zde byla vztyčena, byla ponorka jedné neznámé země, která zabodla červenou vlajku na dně Arktidy, aby mohla kontrolovat ropné zdroje.

Nyní, jestliže máme důkazy, které dnes máme, že mokřady, lesy, deštné pralesy se vyvíjejí takto nelineárně. Přibližně 30 vědců z celého světa se sešlo a poprvé si položili otázku: "Musíme uzavřít planetu do hrnce?" Takže se sami sebe musíme zeptat: ohrožujeme tuto neobvykle stabilní éru Holocénu? Dostáváme sami sebe do situace, kde zacházíme až příliš blízko k limitům, jejichž překročení může vést ke škodlivým a velmi nežádoucím či dokonce katastrofickým změnám pro rozvoj lidstva? Támhle rozhodně nechcete stát. Ono je vlastně dokonce zakázáno stát tam, kde stojí tento pán. V pěnících a kluzkých vodách na hraně. Ve skutečnosti je tam plot, někde dál proti proudu od této hrany, za nímž se nacházíte v nebezpečné zóně. A toto je nové paradigma, které jsme nashromáždili před dvěma nebo třemi lety, když jsme zjistili, že naše staré paradigma, podle nějž jsme pouze analyzovali, posouvali a předpovídali parametry do budoucnosti, snažíce se minimalizovat dopady na životní prostředí, je minulostí.

Nyní se musíme ptát: které jsou největší procesy v životním prostředí, které musíme hlídat, abychom se bezpečně udrželi v Holocénu? A můžeme dokonce, díky zásadním pokrokům v poznání systémů Země, identifikovat limity, které ukazují, kde můžeme očekávat nelineární změny? A můžeme dokonce definovat planetární limity, nějaké zábrany, uvnitř kterých máme bezpečný operativní prostor pro lidstvo? Tato práce, která byla publikována v magazínu "Nature", na konci roku 2009, po několika letech analýz, vedla k závěrečnému tvrzení, že můžeme nalézt 9 planetárních limitů, pomocí kterých, za patřičného dohledu, si můžeme zajistit bezpečný operativní prostor. Tyto zahrnují samozřejmě klima. Možná vás překvapí, že to není jenom klima. Ale to nám ukazuje, jak jsme propojení, mezi mnoha systémy na planetě, se 3 velkými systémy: klimatické změny, ztráta ozonu ve stratosféře a překyselení oceánů, toto jsou 3 velké systémy, kde máme vědecké důkazy o limitech velkého měřítka v paleologickém období v historii planety.

Ale zahrnujeme i tzv. pomalé proměnné, systémy, které pod pokličkou regulují a vyrovnávají kapacitu odolnosti planety: vzájemné ovlivňování dusíkatých a fosforečnatých cyklů na planetě, změny ve využívání půdy, rychlost ztráty biodiverzity, využívání sladkých vod, tedy funkce, které regulují biomasu na planetě, izolaci uhlíku, diverzitu. A pak máme dva parametry, které jsme nebyli schopni vyčíslit: znečištění vzduchu, včetně skleníkových plynů a znečišťujících sulfátů a nitrátů, ale také chemické znečistění. Dohromady vytvářejí integrovaný celek pro určování rozvoje lidstva v Antropocénu, porozumění, že planeta je komplexní autoregulační systém. Ve skutečnosti většina důkazů naznačuje, že těchto devět se může chovat jako Tři mušketýři: "Jeden za všechny, všichni za jednoho." Degradujete-li lesy, překračujete hranice na zemi, poddolováváte schopnost klimatického systému zůstat stabilní. Problém je v tom, že se může ukázat, že klimatický úkol je jeden z těch jednodušších, pokud vezmete v úvahu všechny úkoly pro udržitelný rozvoj.

Toto je ekvivalent Velkého třesku pro rozvoj lidstva v rámci bezpečného operativního prostoru uvnitř planetárních hranic. Na tomto obrázku můžete vidět černou čáru, která značí bezpečný operativní prostor, kvantifikované hranice, jak jsou doporučeny touto analýzou. Žlutá tečka uprostřed je náš výchozí bod, bod před industrializací, kde jsme naprosto jasně uvnitř bezpečné operativní zóny. V 50. letech se začínáme rozrůstat. Už v 60. letech během zelené revoluce a Haber-Boschova procesu fixace dusíku z atmosféry – víte, lidé dnes odebírají více dusíku z atmosféry než celá biosféra přirozeně jako celek. Klimatické limity jsme nepřekročili až do začátku 90. let, vlastně hned po Riu. A dnes jsme v situaci, kdy odhadujeme, že jsme překročili tři hranice, množství ztráty biodiverzity, což je šesté období vyhynutí v historii lidstva (jedním z nich je vyhynutí dinosaurů), dusík a klimatické změny. Ale stále máme ještě určitý prostor pro další, jenže se blížíme moc rychle k limitům země, vody, forforu a oceánů. Tohle nám dává nové schéma pro řízení lidstva, k rozsvícení světel našeho prozatím příliš silného průmyslového vozidla, které se chová, jako kdybychom byli na potemnělé, rovné dálnici.

Otázka pak zní: Jak temné to je? Je udržitelný rozvoj utopií? Není žádná věda něco doporučit. Ve skutečnosti existuje mnoho poznatků, které ukazují, že můžeme provést takto transformativní změnu, že jsme schopni se posunout do nového inovativního, tranformativního stádia, napříč měřítky. Problém je samozřejmě v tom, že 200 zemí na této planetě se musí zároveň vydat stejným směrem. To však zásadně mění naše schéma vládnutí a řízení ze současného lineárního myšlení "rozděl a panuj", sledujícího efektivitu a optimalizaci, směrem k mnohem flexibilnějšímu a mnohem více adaptabilnímu přístupu, kde můžeme rozpoznat, že hojnost, jak v sociálních systémech, tak v systémech životního prostředí, je klíčová, chceme-li být schopni vyrovnat se s turbulentní érou globálních změn. Musíme investovat do vytrvalosti, do schopnosti sociálních a ekologických systémů ustát šoky a zůstat v požadovaném pohárku. Musíme investovat do schopnosti transformace, vedoucí od krize k inovaci, a schopnosti po krizi opět růst a samozřejmě přizpůsobit se nevyhnutelným změnám. Toto je nové paradigma. Neprovádíme jej v žádném vládnoucím měřítku.

Ale děje se to někde? Máme příklady úspěchu uplatnění takové změny myšlení na lokální úrovni? No, ano, skutečně máme, a tento seznam může být delší a delší. Máme dobré zprávy například z Latinské Ameriky, kde farmaření závislé na orbě v 50. a 60. letech vedlo prakticky do záhuby, se stále menšími a menšími výnosy, degradujíc organickou hmotu, a se zásadními problémy s úrovní obživy v Paraguayi, Uruguayi a mnoha dalších zemích, Brazílii, směřování k inovaci a podnikavosti mezi farmáři ve spolupráci s vědci a zemědělské revoluci bezorebných systému obdělávání půdy v kombinaci s kompostovým farmařením s lokálně přizpůsobenými technologiemi, které dnes například v některých zemích vedly k ohromnému nárustu oblastí s kompostováním a bezorebným obděláváním půdy, které nejenom produkují více jídla, ale také izolují uhlík.

Australský Velký korálový útes je dalším úspěšným příběhem. Porozumění ze strany turistických operátorů, rybářů, Australské autority pro Velký korálový útes a vědců, že Velký korálový útes je odsouzen ke skáze při současném režimu vládnutí. Globální změny, kultura zkrášlování, nadměrný rybolov a neudržitelný turismus, všechno dohromady dostalo systém do stavu, kdy vykazuje krizi. Ale prostorem k příležitosti byla inovace a nový způsob myšlení, které vedly k dnešní kompletně nové strategii řízení, k posílení odolnosti, pochopení významu hojnosti a investování do celého systému jako integrovaného celku, což umožňuje mnohem větší hojnost v systému.

Švédsko, odkud pocházím, má další příklady, kdy mokřady v jižním Švédsku byly vnímány – stejně jako v mnoha zemích – jako povodňová znečišťující nepřístojnost v krásných městských oblastech. Ale znovu, krize, noví partneři, lokální aktéři, přeměňující tyto v klíčovou komponentu udržitelného městského plánování. Tedy krize vedoucí k příležitostem.

Nyní, co budoucnost? No, v budoucnosti nás samozřejmě čeká obrovský úkol, jímž je jak nasytit svět 9 biliónů lidí. Potřebujeme přinejmenším novou zelenou revoluci a planetární limity ukazují, že zemědělství musí přejít ze zdroje skleníkových plynů v jejich pohřebiště. V zásadě to musí provést na stávající zemi. Nemůžeme již více expandovat, protože to podemílá planetární hranice. Nemůžeme stále konzumovat vodu jako doposud, kdy 25 procent světových řek ani nedosáhne k oceánu. A potřebujeme transformaci. Pro zajímavost, na základě mojí práce a práce dalších například v Africe jsme ukázali, že i ty nejnáchylnější malé farmářské systémy závislé na dešti, s inovací a dodatečným zavlažováním pro překonání období sucha, udržitelnými sanačními systémy pro uzavření cyklu živin z toalet zpět na pole farmářů a inovacemi v systémech orby, mohou ztroj- i zečtyřnásobit úrovně výnosu v současné zemině.

Elinor Ostrom, poslední laureát Nobelovy ceny za ekonomii, jasně ukazuje empiricky po celém světě, že můžeme vést lidi, pokud investujeme do důvěry, lokálních, akčně-závislých partnerství a multi-úrovňových systémových inovací, v nichž lokální aktéři společně mohou řešit globální problémy ve velkém měřítku. Ale i v oblasti zásadních strategií máme inovace. Víme, že musíme přejít ze závislosti na fosilních palivech velmi rychle k nízko-uhlíkové ekonomii. A co bychom měli udělat? Všichni mluví o uhlíkových daních – to nebude fungovat – emisních schématech, ale například jedno strategické měřítko, dotované tarify pro energetický systém, které jsou již uplatňovány, od Číny, která tak činí u pobřežních větrných systémů, až po Spojené státy, kde dostanete garantovanou cenu za investici do obnovitelné energie, ale můžete také podpořit elektřinu pro chudé lidi. Dostanete lidi z chudoby. Vyřešíte otázku klimatu ve vztahu k energetickému sektoru, přičemž zároveň podporujete inovaci – to jsou příklady věcí, které se mohou rychle rozšířit až na planetární úroveň.

Takže přiležitosti tady bezpochyby jsou a můžeme najít velmi mnoho příkladů transformativních příležitostí po celé planetě. Klíčem pro všechny, tím červeným paprskem, je změna v myšlení, která nás vede pryč od situace, kdy sami sebe ženeme do temné budoucnosti, kdy místo toho sami určíme naši budoucnost, a řekneme: "Jaké je hrací pole na této planetě? Jaké jsou planetární hranice, uvnitř kterých můžeme bezpečně operovat?" a poté určíme inovace v rámci těchto limitů. Ale samozřejmě problém je v tom, že tohle jasně ukazuje, že postupné změny nejsou možné.

Tedy jsou zde vědecké důkazy, které tak nějak říkají ty neblahé zprávy, že čelíme největšímu tranformativnímu rozvoji od doby industrializace. To, co musíme udělat během následujících 40 let je mnohem dramatičtější a vzrušující než to, co jsme dělali, než jsme se dostali do situace, ve které dnes jsme. Věda naznačuje, že, ano, můžeme dosáhnout prosperující budoucnosti v rámci bezpečného operativního prostoru, pokud půjdeme zároveň, budeme spolupracovat na globální úrovni, od lokálního po globální měřítko, v možnostech transformace, které posilují odolnost pevně dané planety.

Děkuji.