Pokud byste v dnešní době měli někde žít, tak právě tady. Američané mají delší a spokojenější život než všichni ostatní. Průzkum, který měřil spokojenost lidí s jejich životy a optimismus týkající se jejich budoucnosti, ukázal, že Američané jsou nejspokojenější ze všech. A proč bychom neměli být? Máme všeho více. více aut, letadel, televizí, větší výběr jídel, dokonalejší lékařskou péči, největší ekonomiku, největší vliv, a více zábavy. Ciao Itálie! Americká kultura znepokojuje rodiče na celém světě. Naše hudba vede hitparády ve všech zemích. Naše filmy jsou nejsledovanější. Některé země mají z Ameriky tak s jejího vlivu tak velký strach, že omezují počet promítání některých filmů. Dokonce začíná převládat i americký způsob stravování. A americké podniky lze nalézt všude. Ale jsme nejlepší právě díky tomuto všemu?

Hodně lidí vám řekne, že to tak rozhodně není. Neposkytujete lidem zdravotní péči. Neumožňujete jim vymanit se z chudoby. Máte rasismus, výtržnictví, drogy, alkohol a sex na každém rohu. Jediná věc, která se v této zemi cení, jsou peníze. Na lidech nezáleží... Spojené státy jsou o ničem. Kdybych měla možnost žít v Anglii, byla bych tam do dvou sekund. Tak jak to tedy je? Jsme nejlepší zemí? Nebo národ skrblíků, který zbohatl jen díky velkému počtu nemovitostí? A jak vůbec nalézt odpověď na to, kdo je nejlepší? Peníze a vliv nejsou všechno. Co kriminalita, drogy, chudoba, mravní úpadek? Jak můžeme být nejlepší, když zde máme tolik špatností? V následující hodině zpochybníme přesvědčení, že Amerika je tou nejlepší zemí. Máme-li zjistit, co činí zemi úspěšnou, první otázka musí znít: Mají její občané základní věci potřebné k životu? Věci jako jídlo, přístřešek, možnost postarat se o svou rodinu? Je bohužel pravda, že většina lidí na této planetě stále vede krátký a nelehký život ve velké chudobě. Merci. C'est ca. Co jsme v Americe udělali správně, že nežijeme tak jako lidé tady na Haiti? Nebo v Severní Koreji, nebo v Mexiku, nebo v Indii?

Začali jsme hledáním toho, co činí určitý stát přínosný pro jeho obyvatele. Porovnávali jsme celkem tři země: Ameriku, Hong Kong, A Indii. Tady v Indii, většina obyvatel žije v takzvaných slumech. Domovem této rodiny je opuštěná roura. Mnozí přežívají díky přehrabávání se v odpadcích. Tři sta milionů lidí nemá přístup k tekoucí pitné vodě. Je zde sice pár bohatých Indů, ti ale tvoří menšinu. Mnohem častěji narazíte na hladovějící dospělé s dětmi. Američtí turisté si rychle zvykli na to, že když opouští hotel, setkají se se srdceryvnými prosbami o peníze. Už jsem Vám včera něco dal… Tato žena chodí za všemi obyvateli Západu, kteří opustí svůj hotel. Prý potřebuje jídlo pro tyto děti. Dvě jsou její, tvrdí, a ti ostatní prostě potřebují něco k snědku. Odkud to jen pocházím, že jsem dostatečně bohatý na to, abych si mohl dovolit pobyt v hotelu? Z Ameriky. Moc pěkné. Amerika je pěkná. Prostě to nešlo nic jim nedat. Ale nebere to konce... Včera jsem vám něco dal a vy teď chcete více. Jako většina ostatních, nakonec jsem jim něco dal. Ovšem poté se objevilo více a více nastavených dlaní, což neustále připomíná, jak málo ve srovnání s Američany mají...

To vyvolává otázku, proč tomu tak je? Proč mají tak málo, když je Amerika tak bohatá? Samozřejmě, všichni víme, proč je Indie tak chudá. Žije zde příliš mnoho lidí. Když máte takto velkou populaci, nemůžete dosáhnout vysoké životní úrovně. Ovšem, jak se často stává, když něco víme, nemusí tomu tak vždy být. Uvažte Hong Kong. Zde mluvme o přelidnění! Hong Kong má dvacetkrát větší hustotu zalidnění než Indie. A přece je Hong Kong bohatý, nesmírně bohatý. V Hong Kongu najdeme tolik Rolls Royců jako nikde na světě. Přístavy jsou plné jachet a obydlí jsou překrásná. Tento dům byl nedávno prodán za 100 milionů dolarů. A nedaří se jen bohatým. Tyto činžovní domy jsou domovem obyvatel střední třídy. Dokonce se jim říká Středovrstváci. Ekonomická svoboda umožnila milionům chudých zbohatnout. Průměrný příjem v Hong Kongu se téměř rovná průměrnému příjmu v Americe a ve srovnání s nejbohatšími zeměmi světa je vyšší. Na průměrných 27 tisíc amerických dolarů sice nemá, ale moc mu nechybí, převyšuje však  Austrálii, Itálii, Velkou Británii i Kanadu. Je úchvatné, jak rychle to všechno přišlo. Nic z toho zde před dvaceti lety nebylo.

Před padesáti lety, Hong Kong byl jen další neuvěřitelně chudou asijskou komunitou. A dnes, Hong Kong by nás mohl všechny poučit a ukázat nám, jak zkvalitnit život všech obyvatel, říká laureát Nobelovy ceny, ekonom Milton Friedman. V Hong Kongu jsem byl v padesátých letech, a říkám Vám, nikdy byste tam nechtěli žít. Viděl jsem nezakryté chatrče, ve kterých přechodně žili uprchlíci. Ale měli jednu klíčovou vlastnost, svobodu. Svoboda. Když však v dnešní době lidé řeknou ''svoboda,'' obvykle se mi vybaví demokracie, svoboda zvolit si své zástupce. Ale demokracie sama nepřinese zemi bohatství. V Indii mají demokracii, podobnou té naší.. Dobrá, možná trošku hlučnější. Ale volí si své zástupce a předsedu vlády. Mají svobodu vyznání, svobodu slova, chudoba však dokládá, že samotná demokracie nestačí. Životní standard dosahuje zhruba setiny životního standardu v Hong Kongu. Avšak v Hong Kongu demokracie nikdy nebyla. Nejdříve zde vládl čínský císař, poté Britové a teď čínští komunisté. Ale Hong Kong prosperuje z toho důvodu, že britský vládce uplatňoval politiku, kterou lze nejlépe popsat jako "shovívavé zanedbávání."

Tím ''zanedbáváním'' mají lidé na mysli skutečnost, že vláda skoro nic nedělala. Dobrá tedy, postavila cesty a školy, a policie a soudy vynucují dodržování jednoduchých a srozumitelných zákonů, jež trestají vraždy a krádeže. Lidé si byli vědomi toho, že když něco vytvoří, nikdo jim to jen tak nemůže vzít. Ale to je tak vše. Žádná federální obchodní komise, žádný úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví, žádný zákoník práce, ani žádná minimální mzda. Britští panovníci v podstatě jen posedávali a popíjeli čaj. Číňané souhlasili se slovy: „Vy tvoříte pravidla, nepleťte se tedy do mnoha záležitostí a ponechte nám možnost vydělat si pár peněz...“ David Tang si provozováním tohoto luxusního klubu a prodáváním oblečení v řetězci obchodů, nazvaném Shanghai Tang, vydělal spousty peněz. Pokud se lidem neplete do cesty, budou s vámi dobře vycházet. Je to velmi jednoduché. Pokud je něco proveditelné, lze to provést v Hong Kongu. Tato skupinka podnikatelů souhlasí s tím, že Hong Kong udělal něco specifického. Líbí se mi ty střapce. Amy Smilovic z Georgie má ráda navrhování oblečení. Pár dní po příjezdu do Hong Kongu již podnikala.

Vlastně je to ta nejsnadnější věc, jakou jsem kdy udělala. Hong Kong je městem, které bylo postaveno lidmi, jenž začínali z ničeho, bez rodinného zázemí, bez peněz, bez ničeho. Ahoj, jmenuji se Andy Nielson, patří mi to tady. Andy Nielson, který zde vyrábí a prodává hračky vojáků, říká, že v jeho rodném Skotsku by nebyl schopen takto podnikat, a to kvůli vysoké míře zdanění a rozličným regulacím. V Hong Kongu, vláda se jednoduše řídí heslem: Dělejte si, co uznáte za vhodné, od nás se však žádné pomoci nedočkáte. To je kruté. Vláda by měla lid ochraňovat. Jestliže ochraňujete lid, nikdo se nebudu riskovat. Nemůžete však ochraňovat všechny před vším. A to je problém, kterému čelíme. Čelíme mu ve Spojených státech, v Evropě i Británii. Chceme ochraňovat všechny před vším, to ale není možné. Nemáte-li berlu, o kterou se můžete opřít, změní to Váš přístup. Bretigne Schaffer, která zde pracuje pro ''The Asian Wall Street Journal,'' říká, že lidé jsou bez vládní podpory nápaditější a vytváří nové věci. A díky Hong Kongské 15ti procentní rovné dani si mohou ponechat více toho, co vyrobí. Je možné naspořit dostatek peněz a začít podnikat...

Ehm, v Americe to možné je... Je to možné, ale podstatně složitější. Všechny ty daně, podpory zaměstnanců, které musíte vyplatit, a všechny ty regulace to podstatně stěžují. Ale jak může vládě stačit 15 procent k tomu, aby se postarala o lid? Tato vláda vytváří zisk. Je to jediná vláda na světě, která hospodaří s přebytkem, velkým přebytkem. To je ale krutý způsob vládnutí! Nepomáháte lidem, kteří to potřebují. Stačí, když řeknu, že nikdo nehladoví. Větší chudobu spatříte v New Yorku. V Hong Kongu jsou chudí lidé, ovšem zdejší chudobu nelze srovnávat s chudobou v Evropě či Americe. Někteří tvrdí, že je to díky tomu, že tady v Hong Kongu je velice snadné začít podnikat. Dokonce i neschopný Američan může s podnikáním začít během jediného dne. V mém rodném městě, New Yorku, to zabere týdny. Musel bych zajít na licenční úřad, získat státní a federální daňové číslo. Máte federální identifikační číslo? Zažádat si o povolení na Stavebním úřadě a územním plánování, a tak dále. Tady v Hong Kongu na to všechno stačil jediný formulář. Děkuji Vám.

Následujícího dne jsem již podnikal v nákupním centru. Stossel Enterprises, prodávám věci z ABC. No, spíše se snažím prodávat. Vypadá to, že o ABC Frisbee disky a joja zde moc velký zájem není... Nikdo mi však nezaručil, že se bude dařit. Ale je to právě tato možnost vyzkoušet – dokonce i pošetilé – nápady, jež přinesla Hong Kongu prosperitu. Schválně, jak se to má s podnikáním v Indii? V Kalkatě je nutné nejdříve zajít do této obrovské budovy a získat vládní povolení k tomu, abyste mohli začít podnikat. Dokonce i získání licence v New Yorku je v porovnání s tímto bludištěm jednoduché. Vyplňujete jeden formulář za druhým, a poté čekáte, a čekáte. Dny, dokonce i roky, zatímco úředníci diskutují o významu vaší žádosti. Vše je dobře myšleno; pravidla zajišťují koupi nezkažené jídlo či bezpečnost budov. Výsledkem ovšem je, že nedojde k uskutečnění mnoha dobrých nápadů, jelikož formuláře se nakupí na policích, na kterých se již nachází žádosti lidí, kteří přišli před vámi. Všechny tyto regulace jsou navrženy pro to, aby nám usnadnily život a zajistili bezpečnost.

Nic než pravda. Nic než pravda. Nic nezpůsobuje tolik zla jako dobré úmysly. Chcete řešení, inu, musíte si počkat. Dobré úmysly byrokratů představovaly utrpení pro výrobce oblečeni Kali Dutt. Dutt získat zakázku z Japonka na výrobu miliónu triček, postavil tedy novou továrnu. Zaměstnal 400 nových pracovníků. Ovšem poté se vyskytly komplikace s elektřinou. Dodávka elektřiny, kterou považujeme za samozřejmou, je v India problematická. K jejímu získání je potřeba vládního povolení. V Duttsově staré továrně proud pořád vypadával. Pro svou novou továrnu se snažil získat elektřinu celých pět let. Psal dopisy, vyplňoval formuláře, dohadoval se s bezpočtem byrokratů, a pak to vzdal. Budova je stale na místě, a stejně tak vybavení... ...ale provoz byl pozastaveny. Čtyři sta pracovníků ztratilo zaměstnání. Nedaleko této opuštěné továrny sídlí Američan Partick Hart, který by rád Duttovi a ostatním elektřinu poskytl. Můžete pomoci. Máte potřebnou technologii. A bylo by to levné, mohli by si to dovolit. Ano, tak to je, samá pravda. Hart zastupuje firmu z New Jersey, zabývající se stavbou elektráren.

Postavit elektrárnu trvá zhruba dva roky. Avšak získávání povolení, říká Hart, trvá déle. Takže získání povolení ke stavbě elektrárny trvá déle než stavba samotná? Přesně tak, přesně tak... Tyto státní tramvaje jsou dobrý příklad. Tady v Kalkatě se doslova rozpadají, a nabídka americké společnosti, kterᨠnabídla jejich renovaci, zůstala bez odpovědi. V Americe jsou sice regulace komplikované, ale alespoň se vám dostane odpovědi. A v Hong Kongu to není nikdy komlikované. Ta samá společnost dostala souhlas a renovace městských tramvají nezabrala ani jeden rok. A že je to mnohem hezčí svezení. Mnohé světově-známe Americké společnosti usilovali o vstup na indický trh. Coca Cola a Pepsi sice nejsou nikterak výživné či nepostradatelné potraviny, ale hodně lidí je má rádo. A neměli by se sami Indové rozhodovat o tom, jestli budou pít to, co pijí Američané? Několik politiků to ovšem vidí jinak. Problém Coca Coly a Pepsi byl v parlamentu rozebírán znovu a znovu. Nakonec na trh vstoupili, ale zabralo to roky. I KFC získalo povolení, ovšem až po několika měsících, během nichž probíhaly ostré diskuse politiků.

V zemi, kde lidé hladoví, si předseda vlády totiž nebyl jist tím, jestli je kuře dostatečně zdraví prospěšné. Zatímco politici debatují, lidé trpí. Chudoba v Indii je příčinou té beznaděje, kterou lze spatřit v očích každého chudého Inda. Lidé mají pocit, že 'Chudoba zde vždycky byla a chudoba zde taky pořád bude.' Dinesh D'Souza působí jako komentátor a výzkumný pracovník v American Enterprise lnstitute. Vláda v jistém smyslu narušuje obvyklý chod společnosti, mám tím na mysli to, že se snaží rozhodovat za lidi o tom, jak by měli žít. Když se Indové osvobodí od své vlády a odejdou do Hong Kongu, daří se jim. A daří se jim také v Americe. Druhá generace Indů ve Spojených státech si již vydělává v průměru více než Američané. V Indii žije mnoho chytrých lidí, ale ti odcházejí protože, no vy víte, vláda jim neumožňuje uplatnit se. Kanwal Rekhi a tito další imigranti si po svém příchodu do Kalifornie založili počítačové firmy. Pro Američany tak vytvořili tisíce pracovních míst. To, co se vám povedlo tady, by v Indii nešlo? V žádném případě. V Indii je potřeba získat licenci, povolení, k  všemu je nutné získat souhlas politiků.

Problém je ten, že Indům se daří všude jen ne v Indii. A to z toho důvodu, že jim není dovoleno používat schopnosti dle jejich uvážení. Vláda jim říká, co mají dělat. Počkejte! Je to opravdu tak jednoduché? Možná, že Indům se v Americe díky našemu přírodnímu bohatství, díky obrovským přírodním zdrojům. Máme toho hodně. Možná, že se nám daří právě díky tomu. Ale znovu, podívejme se na Hong Kongu. Je to přeci jen kamenitý ostrov. Nemůžeme zde mluvit o žádných přírodních zdrojích, není zde žádná zemědělská půda, žádná ropa, dokonce ani dostatek pitné vody. A i přesto, milióny lidí zde přišly a vybudovaly všechno, co vidíte. To je něco fenomenálního, něco těžko uvěřitelného. Máte jen skálu a velký přístav, nic víc, a lidé žijící na této skále jsou schopni zajistit si vyšší životní standard než jakého kdy lidé v Británii dosáhly během svých staletých dějin. Úžasné! To vše díky svobodě. To vše díky svobodě. Jenom díky svobodě. I když si nemyslíte, že Amerika je tou nejlepší zemí na světě nemůžete popírat její schopnost vytvářet příležitosti. Podívejme se na Silicon Valley v Kalifornii, hlavní město techniky.

Jen během několika posledních let nám změnili život. Vynalezli zcela nový způsob komunikace... ''Přišel Vám e-mail!'' ...vyrobili mikročipy, které vás, když se ztratíte v autě, navedou správným směrem pomocí obíhajících satelitů. ''Za čtvrt míle zahněte doprava.'' Jejich vynalézavost pomohla vytvořit milióny pracovních míst. A proč je Silicon Valley právě v Americe? Protože jsme otevřená společnost, máme ekonomickou svobodu, ano, ale stejně tak důležité je, že jsme otevřeni novým myšlenkám a imigrantům ze všech zemí. Pětina společností nacházejících se v Silicon Valley byla založena imigranty. Každý třetí technik, každý třetí vědec je imigrant. Proč nezačali podnikat ve svých zemích? Není možné uskutečnit své sny tak jako v Americe. Martine Kempf přišla z Francie. Navrhla jsem a vytvořila software na rozpoznávání hlasu, který pomáhá postiženým lidem s ovládáním elektrických systémů v autech. Ten samý software jsem následně použila u mikroskopů. Doprava. A tak mohou mikrochirurgové mluvit ke svým mikroskopům. Oddálit. Když už jsem došla tak daleko, napadlo mě, že bych mohla začít podnikat.

Ale proč to nešlo ve Francii? I přesto, že měla skvělý vynález a velkou publicitu – ve své městě byla dokonce nazývaná prorokem – nepodařilo s jí dostat výrobek ke spotřebitelům, a to kvůli komplikacím s byrokracií. Vystupovala jste v kongresu, setkala jste se s prezidentem, ale nemohla jste začít podnikat? Ano, dostala jsem mnoho slibů a poznala, co je to politika. Ale nic se nakonec nevydařilo. Jen rok poté, co přišla do Silicon Valley, prodávala své systémy na rozpoznávání hlasu v autech v celkem devíti zemích. Tomuto říkám země možností. Je to naprosto báječné. Nikde jinde na světě bych toho pravděpodobně nedosáhla. No, možná v Hong Kongu, a několika dalších zemích. Spíše byste však očekávali, že by měla výhodu ve Francii, jelikož vláda její rodné země byla jedna z prvních, která přijala informační technologie. Před patnácti lety vytvořila Francie počítačovou síť, nazvanou Minitel. Vláda každému zdarma poskytla elektronický telefonní seznam, s kterým jste měli dokonce i přístup do banky. Ovšem dnes, Minitel připomíná dinosaura. Protože byl Minitel ovládán vládou, časem zakrněl a nerozvíjel se.

Odpovědní úředníci nebyli schopni držet krok s vývojem a pokusy, které probíhaly v USA, kde byl internet – nekontrolován vládou ani nikým jiným – na vzestupu. Francouzská vláda dnes nabízí Minitel v šesti barvách, ale závod prohráli a ztratili nadané jedince jako Martine. Najednou se rozhodli, že po mně pojmenují ulici, a tak vznikla Rue Martine Kempf, a teď jsou na mě velice hrdí. Ovšem nemám v plánu vrátit se. Dalším důvodem, proč zůstat ve Spojených státech, je snaha francouzských byrokratů ochraňovat zaměstnance, a schvalováním pracovních zákonů jsou tak zaneprázdněni, že omezují možnosti podnikání. Jeden takový zdánlivě zaměstnancům nakloněný zákon neumožňuje pracovat déle než 35 hodin týdně. Udělají v podstatě to, že přijdou do firem a zakáží lidem pracovat. Tom Palmer působí v Cato institutu ve Washingtonu. Ochraňují lidi před přepracováním. Co ale skutečně dělají je to, že přeměňují celou zemi v jeden velký zábavný park. Máme zde Francieland. Máte tam sýr, víno, několik zámků. Moc pěkné místo k navštívení. Ale produkuje Francie něco nového? Je to dynamická země? Ne.

A tak za posledních 10 let opustilo Francii zhruba 300 000 nesmírně chytrých a schopných lidí. A odcházejí také z Německa, Švédska, Kanady, odcházejí kvůli omezením, a to do Ameriky. Chtěl jsem vyrobit lepší počítač, ovšem v Německu to nebylo možné. Andy Bechtolsheim je spoluzakladatelem Americké firmy Sun Microsystems, která je ceněna na několik miliard dolarů. V Americe se vše točí rychleji, rychleji se inovuje a změny přicházejí rychleji. Většina zemí se snaží zachovat status quo, snaží se zpomalit vývoj. A to, čeho jste zde dosáhl, nebylo v Německu možné? Inu, je to nádherné místo, které stojí za to navštívit, můžete zde popíjet pivo, kochat se krajinou, ale lidé se zajímají pouze o svůj odchod do penze. Nemůžete zde plně realizovat vaše sny, zdejší systém vám překáží. A myslím, že tohle je problém mnoha evropských zemí; chybné jsou ty systémy. Johan Von Holstein, který založil lcon MediaLab, pochází ze Švédska. Ve Švédsku máme takzvané Jampt, což je něco jako Desatero – a vypadá zhruba takto, Nemysli, že něčím jsi... ...a neměl bys o nic usilovat, nemá to cenu. Schází zde odhodlanost..

Takže vy se chcete stát občanem? Mohla byste se prosím posadit? A je to právě tento důvod, proč se lidé chtějí stát Američany. Máte zde pocit svobody, který není nikde jinde. Michelle Sung, původem z Jamajky, se přišla podívat, jak její manžel získává občanství. Všichni tito lidé se staví do řady protože, zakladatelé Spojených států amerických nám odkázali dar, říká Michelle. Vytvořili zemi, jež se řídí heslem: 'Jestliže po něčem toužíš, můžeš toho dosáhnout.' 'Nezaručujeme, že toho opravdu dosáhneš, a ani se nebudeme snažit to zaručit, ale pokud po něčem toužíš, můžeš toho dosáhnout.' Ale není to samé v ostatních zemích? Ahh! Ne. Ostatní země se řídí heslem: 'Je to možné, ale jen pro horních deset tisíc.' A v hodně zemích se musíte dobře narodit, abyste něčeho dosáhli. Amerika je jediná země, kde se můžete narodit jako rolník a skončit jako král. Pokud jste bohatý, můžete si žít slušně téměř kdekoliv na světě. Užíval byste si v Argentině, Barbadosu či Bombaji. Ale pokud jste jen obyčejný chlápek bez kontaktů, uděláte nejlíp, když se přesunete do Ameriky.

Americká společnost je velice dynamická, hodně lidí začínalo s prázdnýma rukama, vypracovali se a dnes patří do střední třídy, některým se povedlo dosáhnout vrcholu. Malik Amstead vyrůstal v chudobě ve zločinecké čtvrti. A dnes vlastní tuto restauraci v Brooklynu. Můžete být kým chcete a můžete mít cokoliv chcete. Jinde takovéto možnosti prostě nejsou. Toto léto plánujeme rozšíření našich služeb, vedle bude posezení se vším všudy. Amerika je v dnešní době skvělá země. Je to proto, jak tvrdí ekonomové, že Amerika je otevřena novým myšlenkám odkudkoli. A to nám umožňuje využívat to nejlepší, co svět nabízí... Italové vymysleli pizzu, celosvětovým hitem se ovšem stala až když Američané přidali další přísady, jako například čabajky, a začali ji prodávat po klínkách. Počítače, telefony, šicí stroje, zdrhovadla, jazz – Vynálezy, které nám zajistily získání poloviny udělených Nobelových cen, nám pomohly stát se zemí číslo jedna. Toto je první raketová loď postavená ve Spojených státech. Toho všeho jsme dosáhli díky naší otevřenosti nápadům ostatních. Co je to americká kultura?

Tady nebyli žádní Američané. Americká kultura byla vytvořena různými národy, a to vytvořilo bohatou, zajímavou a otevřenou společnost, ve které je lidem dovoleno vzít si tady kousek toho, támhle kousek toho, někde si něco vypůjčit. A to vše vytváří nesmírně zajímavou směsici. Do této směsici ovšem nepatří top-manažeři a ambiciózní obchodníci. Divadelní sbory jako například Blue Men jsou příkladem toho, že svoboda, kterou máme, umožňuje realizovat rozličné nápady, které vypovídají o tom, že možné je úplně všechno. Hlavu jednoho z hostů zakryli želatinou, publikum zahalili toaletním papírem. Herci se zprvu obávali, že takovéto věci se lidem nebudou zamlouvat, ale již nyní je jejich show ve třech městech vyprodána. V této zemi můžete být rebelem, lidé si vás rychle oblíbí. Chris Wink, jeden ze zakladatelů Blue Men. Myslíte si, že jdete na úplně nové místo, a najednou jakoby všichni chtěli jít za vámi. Vezměte mě s sebou, nás všechny. Můžete to pro mě udělat ještě jednou? Pokud máte rádi sex, křičte ANO! ANOOO! Opakujte, sex je můj kamarád! Sex je můj kamarád!

Avšak ne všichni Američané chtějí jít tam, kam kráčí otevřená společnost. V prestižním centru Javits, v samotném středu Manhattan, se nedávno konal veletrh s erotickým zbožím. Chceme sex, S/M, fetiš a erotickou literaturu dostat ven z těchto tmavých a strašidelných míst, jako 42. ulice, a prosadit je v hlavním proudu. Myslím, že přináší potěšení. Potřebujeme svobodu pro excentriky a podivíny, pro ty, kteří se pokusí prosadit něčím naprosto novým a šokujícím. Jsem odbornice na bičík... To je moje hračka, moje úchylka. Jsem šťastný i za ni. Ale hodně Američanů by odvětilo: "Pokud nám toto přinese otevřená společnost, tak potom nic takového nechceme." Svobodná společnost není vždy bezchybná, ne vždy je lákavá a ne vždy je taková, jakou bychom ji chtěli mít. Ale pořád je nesmírně lepší než jakákoli jiná společnost, v níž většinou převládá stagnace a chudoba. Uvažte Čínu, nyní zařazenou mezi nejchudobnější země, svého času dominovala celému světu. Pokud byste tady přistáli kolem roku 1400, řekněme jako marťan, a vašim úkolem by bylo podat hlášení o tom, jaká země kraluje světu, určitě byste uvedl Čínu.

Před více než 1000 lety, Číňané vynalezli střelný prach, kompas, hodiny, papír a knihtisk. Ale izolovali se od zbytku světa, aby si uchránili to, co měli. Spálili veškeré lodě, které se plavily kolem světa, chtěli se ujistit, že jejich společnost nebyla nakažena cizinci. Nechtěli změnu, kterou přináší otevřená a dynamická společnost, jelikož by tím byla ohrožena císařova moc, a Čína najedou přestala prosperovat. Amerika je vším. Otevřená společnost je taková společnost, která je svobodná a umožňuje lidem zacházet s jejich životy tak, jak uznají za vhodné, umožňuje vám být umělcem vašeho vlastního života. Ať už v dobrém, či špatném. My jsme budoucností Ameriky. Buďte opatrní. Jste na to připraveni? Ne, ani ne. Po krátké pauze se vrátíme; a budeme se také zabývat tím, co podle vás není pro Ameriku přínosné. Amerika, země číslo jedna? Slyším, jak někteří z vás říkají: 'Jaká to arogance.' Jak můžeme o Americe hovořit jako o nejlepší zemi, když čelíme tolika problémům.¨ Znečištění. Rasismus. Chudoba. Úpadek. A nezapomínejme na to, co vídáme každý den ve zprávách? Zločin.

Jak tedy může být Amerikou tou nejlepší zemí? Inu, zjistíte, že i když se zaměříte na všechny problémy Ameriky, když nás porovnáte se zbytkem světa, ano, docela se nám daří. Dokonce i ve srovnání s Evropou, civilizovanou a klidnou to zemí. Ano, máme ze všech bohatých zemí nejvyšší procento obyvatel ve vězení a taky nejvyšší počet vražd. Ale když uvážíte veškerou kriminalitu – loupeže, přepadení, znásilnění, kradení aut, vloupání, a tak dále – průzkumy ukáží, že v Americe je menší míra zločinu než v Holandsku, Švýcarsku, Anglii, a dalších ctěných státech Evropy, a mnohem menší míru než některé země ostatních kontinentů. Dobrá tedy, míra kriminality nemusí být v Americe nejhorší. Ale co znečištění? Za chvíli nebudeme mít žádný vzduch, žádnou vodu, žádné ryby ani žádné ptáky. Ano, znečišťujeme, ale i přes všechno strašení, Amerika je na tom lépe než většina ostatních zemí. Části Asie a Evropy jsou mnohem znečistěnější. A co etnické a rasové spory? Vezmeme-li v potaz naši historii, není to problém jen a pouze americký? Problém existuje, ale i v dalších zemích.

Různé skupiny lidí po celém světě nemají jednoduché a bezstarostné životy. V Německu protestují skinheadi proti imigrantům. Někteří z nich napadli a zabili imigranty z Turecka a Vietnamu a vypálili jejich domy. Ve Rwandě ubili Hutové stovky tisíc Tutsiů k smrti. Jedna politická strana ve Francii požadovala vypovězení všech Arabů. Ano, Ameriku sužují rasové problémy. Ale násilí zapříčiněné etnickými či rasovými spory je velice vzácné, a situace se stále zlepšuje. Od roku 1960 se počet mezirasových sňatků zdesetinásobil. Máme tady rasismus, podle mě je ale na Americe nejlepší to, že i když zde rasismus existuje, je možné nad ním zvítězit. Je tomu opravdu tak? Hodně lidí v Americe je toho názoru, že uspět mohou pouze majetní, a to na úkor chudých. Pro bohaté zde není žádná horní hranice a pro chudé zde není žádná spodní hranice. 'Posloucháte Hightower Radio, hostem je Jim Hightower.' Jim Hightower je jedním z mnoho komentátorů, kteří toto přesvědčení rozšiřují. Pojďme se bavit o vaši ulici... a ulici jménem Wall Street. Bohatí jsou čím dále tím více bohatší a o chudé se nikdo nestará.

Máme nebývalý ekonomický růst, vyděláváme více peněz než kdy předtím. Ale mají z toho prospěch jen ti nejvýše postavení. Příjmy 80% Američanů v poslední době buďto nevzrostly anebo klesaly. To jsou kecy. Ekonom americké centrální banky Michael Cox je opačného názoru. Všechny tyto zprávy o bídačení chudých, o klesajících platech Američanů. Mučíte li zkoumaná data dostatečně dlouho, přiznají se. Je to taková hra s čísly. Když někdo říká, že nevyděláváme tolik jako kdysi, lže. Statistiky centrální banky, které jsou často citovány, nezahrnují například zakázky, jež zadávají prodejci, platby na penzijní připojištění či zdravotní pojištění. Jestliže je vezmete v potaz, zjistíte, že Američané vydělávají o 20% více. Jak na tom ale jsou ti nejchudší z nejchudších? Slýcháváme, že se o ně Amerika nezajímá. Téměř 37 milionů Američanů dnes žije pod oficiální hranici chudoby. Vláda tvrdí, že 13,3% domácností žije v chudobě. Pojďme se podívat, jak taková chudobná domácnost vypadá. 97% chudobných domácností vlastní barevný televizor. Dvě třetiny vlastní mikrovlnné trouby a mají klimatizaci. 75% vlastní jedno nebo více automobilů. Ahh, to je ten starý příběh o lidech, kteří si jezdí pro sociální dávky v Cadillacu. Nemůžete to brát jako tvrzení o stavu ekonomiky. Je to humorný blábol, který pohoršuje chudé. Doporučuji Vám podívat se do opravdového světa chudých. OK, zajeli jsme do nejchudobnější okrsku v Americe, jižního Bronxu.

Lidé zde stáli v řadě na příděl jídla, které zdarma poskytuje charitativní spolek vedený sestrou Helen. Jste andílek. Kdybych byla vámi, také bych se milovala. Potřebují Vás tady? No, to nevím, ale velmi ráda je krmím. Většina z těchto lidí nemá stálou práci, avšak nenarazili jsme na žádného bezdomovce. Ano, mám dům. A barevnou televizi? Ano, tu taky. Jste chudý? Jistěže. Vlastníte byt? Jo, hned tady na sídlišti. Barevnou televizi. Všechno možné... Co všechno? I videorekordér? Mám video a vše, co němu patří. A mikrovlnku? Jo, tu taky. A kabelovku? Kabelovku taky, to jsou normální věci. A jste tedy chudý? Chudý je prostě slovo, které každý používá. Nikdo netvrdí, že zde nejsou Američané, kteří netrpí. Ale chudoba v Americe nic není ve srovnání se strádáním a hladem v Indii a dalších zemích. Tito lidé z jižního Bronxu zde nepřišli proto, že by neměli co jíst. Přišli z toho důvodu, že jídlo je zadarmo. Jídlo je dobré a já chci jít dnes do spižírny. Pro jídlo. John Olmo a Barbrann Norman sdílejí Barbarařin dvoupokojový byt. Dostávají vládní příspěvek na nájemné a mají mnoho věcí, o kterých se lidem v ostatních zemích může jen zdát, dostatek jídla a nemrznoucí lednici, v níž lze jídlo uchovávat, CD přehrávač, videorekordér, několik rádií a taky kabelovou televizi. Máme předplacenou základní nabídku, která vyjde zhruba na 62 dolarů měsíčně. Dobrá tedy, můžete namítnou, že chudí dostávají vládní podporu. Ale co ti, kteří pracují?

Slýcháváme, že se mají čím dále tím hůře. Tolik firem přeci redukuje počet pracovních míst. Dnes bylo oznámeno další propouštění... Více než 1 668 000 lidí bylo propuštěno... Pokud chcete spatřit opravdovou chudobu, říká Hightower, navštivte Youngstown v Ohio. Vývoj v Youngstown kvůli propouštění v ocelářském průmyslu stagnoval. Ohh, je to zničující. Když se propouštělo, nešlo o to, jestli práci ztratí 3 000 či 30 000 dělníků. Šlo o celé rodiny těchto dělníků, které utrpí těžkou ránu. Šlo také o kavárnu stojící přes ulici naproti továrně. Můžeme zde pozorovat tzv. dominoefekt. Je pravdou, že po určitou dobu byla výše nezaměstnanosti v Youngstown na 25 procentech. Dělník George O'Neil přišel o práci. Říkal jsem, že zdemolováním továrny o vše přijdeme... A už se to nikdy nevrátí. Ovšem je zde i zřídkakdy zmiňována část tohoto příběhu, a sice že v Youngstown je nyní více pracovních míst než kdy předtím. George O'Neil nyní pracuje pro společnost, která vyrábí balící materiály. Jakmile se jedna obří společnost vyklidí, tři nebo čtyři menší zaberou její místo a nabídnou těmto lidem práci.

Nezaměstnanost v Youngstown dnes činí 5%. Zmínka o nízké nezaměstnanosti v Youngstown v podstatě zakrývá skutečnost, že lidé jsou na tom hůře než předtím. Protože mají mizernou práci? Ano. Ano, někteří mají, avšak většina z nich má dnes větší plat než ve svém předchozím zaměstnání, a většina je také spokojenější. Když to porovnám s prací v ocelárně nebo slévárně, je to hračka. Je tady čisto a není tu vedro. Práce není náročná, je rychlá a jednoduchá. O'Neilona nová práce představuje jedno pracovní místo z celkového počtu 40 milionů míst, které byly v Americe za poslední dvě dekády vytvořeny. Přesunujeme práci z neproduktivního užití k produktivními užití. Co říkáte lidem, kteří právě ztratili práci? Říkám jim, že to bolí. Ale odtud pramení síla Ameriky. V Evropě by to nebylo tolerováno, a kvůli tomu je taky Evropa ve srovnání s USA chudobná. V Evropě je vznik nových míst omezen právě z toho důvodu, že je zavedena ochrana stávajicích pracovních míst. Proč tomu tak je? Inu, například Francie ve snaze zpříjemnit dělníkům život vyžaduje, aby zaměstnavatel poskytl téměř všem zaměstnancům šestitýdenní dovolenou a placenou mateřskou.

Vyhodit někoho není jen tak. Možná to zní dobře, ale nezamýšlené následky tohoto zákona způsobily, že zaměstnavatelé nejsou ochotní přijímat nové zaměstnance. A to z toho důvodu, že nový zaměstnanci jsou nákladní a "nevyhoditelní." Nezaměstnanost ve Francii převyšuje 11 procent. Téměř stejně je na tom Německo. Ve Španělsku to je 18%, jinými slovy čtyrnásobek americké míry nezaměstnanosti. Mnozí ekonomové, kteří svého času tvrdili, že bychom se mohli od Evropy lecčemus přiučit, jako takový James Galbraith, pozměnili názor. Možná se jednou budou Evropané učit od nás, a ne my od nich. Dobrá tedy, Američané mají práci. Ale dostává se jim lékařské péče? Slýcháváme, že mnohým ne. Krize zdravotnického systému, krize pro miliony nepojištěných Američanů. Ve většině zemí světa, zdravotní péči zajišťuje vláda. Někteří jsou přesvědčeni, že takovýto systém je lepší než ten náš. Už toho bylo dost. Chceme naše zdravotnictví zpět. Náš systém někdy zapomíná na chudé. Avšak pravda je úplně někde jinde. Pokud se někomu nedostane lékařské péče, do novin se dostane z toho důvodu, že je to tak neobvyklé.

V naprosté většině případu se i té nejchudobnější osobě poskytne špičková a moderní léčba, která je také důvodem, proč do amerických nemocnic jezdívá také král Jordánska – Hussain. Tak například přístroje MR1. Stát Ohio jich má více než celá Británie či Francie. A tajemství je venku. Pokud lidé chtějí být pány svého života, pokud chtějí rozhodovat o svém osudu, je jen jedno místo, kde toho lze dosáhnout, a to v Americe. Není hloupé říkat, že jedna země je nejlepší?. Každá země je v určitém ohledu nejlepší. Existuje pouze jedno objektivní měřítko, pomocí kterého lze zjistit, která země si vede dobře. Musíme se ptát: Chtějí zde lidé bydlet? A v tomto ohledu je nesporným vítězem Amerika. Naše ambasády jsou přelidněny, všichni se snaží získat vízum. A ti, kteří nemohou získat povolení k legálnímu pobytu, se pokouší proplížit ilegálně. Lidé z Číny se vydávají na plavby v nákladních prostorech rozpadajících se lodí, jen aby se mohli pokusit doplavat na americké pobřeží. Lidé z Haiti a Kuby opouští své milované, plavbou na něčem, co lze stěží nazvat člunem, riskují životy. Někdy ve své snaze neuspějí a během cesty utonou.

V Arizoně a Kalifornii... 'Pokračujte tímto směrem, přímo k tamté křižovatce.' ... Hraniční hlídka neustále pronásleduje ty, kteří se snaží dostat do Ameriky ilegálně. Tito lidé neriskují jen to, že budou chyceni, hrozí jim také, že budou okradeni, nebo že umrznou v horách či že zemřou na dehydrataci. I přesto všechno stále přicházejí. A když jsou chyceni a poslání zpátky, mnozí z nich se prostě otočí a zkusí to znovu. ''Dokud nás nezabijí, budeme se o to pokoušet znovu a znovu,'' říká tento muž. Neviní je ani ti, co je zatkli. Mají mé sympatie. Kdybych byl na jejich místě, v jejich kůži, dělal bych to samé. Amerika má problém. Ale vypadá to, že kvalita života zde předčí všechna ostatní místa. Za minutku budeme zpátky a budeme pokračovat. ''Je Amerika zemí číslo jedna?''.

Budeme-li se zabývat těmi společnostmi, které uspěli, jako Amerika a Hong Kong, a porovnáme je s těmi, které neuspěli a ve kterých lidé stále žijí v chudobě, musíte se ptát, 'Jak jim to jen mohli jejich vládci udělat?' Už víme, že – demokracie, vláda práva a ekonomická svoboda – funguje. Nicméně většina lidí na světě i nadále trpí vládami, které tyto věci potlačují, a vládci, kteří pokrytecký tvrdí, že i přes všechen neúspěch vědí, že jejich systém je lepší. Lepší než kapitalismus. Hashim Abdul Halim je politickým vůdcem té části Indie, kterou jsem navštívil. Socialisté zde vládou již roky, není tedy překvapením, že tato oblast patří k těm nejchudším. A i přes rozpad Sovětského svazu a úchvatné úspěchy v zemích, kde se neplánovalo, jako například Hong Kong, tvrdí tento indický politik, že vládá musí hospodářství plánovat. Nejdříve je potřeba vašich plánů? Nemůžete je prostě nechat na pokoji? Musíte plánovat? Navzdory úspěchům imigrantských kultur, které lze nalézt kupříkladu v Hong Kongu či Americe, vůdce Kalkaty tvrdí, že jeho lid je sužován právě kvůli imigraci. Příčinou chudoby v Kalkatě je imigrace?

Příčinu chudoby v Kalkatě lze nalézt ve vaší hloupé politice. Socialismus funguje lépe? Intuice by nám napovídala, že země, v nichž dochází k velkému vládnímu plánování, takové země, které se o vás postarají, by byly nejpříhodnějšími místy k životu. Opak je pravdou. Čím více se v zemi plánuje, tím více chudoby zde nalezneme. Několik organizací hodnotí země podle ekonomické svobody. Na chvostu takovýchto žebříčků jsou země, v nichž se plánuje ve velkém. Tyto země jsou tak nejhoršími místy k životu. Na druhém konci žebříčku najdeme místa jako Hong Kong, Nový Zéland, Švýcarsko, Spojené státy. Nejpříhodnějšími místy k životu jsou ta místa, kde je nejméně pravidel. Ale svoboda není vše. Důležité je také podnebí, náboženství, geografie, dokonce i štěstí může hrát důležitou roli. Avšak není nic tak důležitého, jako svoboda sama. To je pro dnešek vše. Dobrou noc.