Teď si vážně nejsem jistá, jestli chci vidět virbl takhle v devět hodin ráno. Ale je to stejně skvělé vidět tak plné divadlo, a já opravdu musím poděkovat Herbie Hancockovi a jeho kolegům za tak nádherné vystoupení. Jedna ze zajímavých věcí je zajisté kombinace těch surových rukou na nástroji a technologie a samozřejmě taky co řekl mladým lidem o poslouchání. 


Moje práce je pochopitelně celá o poslouchání a mým cílem je opravdu naučit svět, jak poslouchat. To je můj skutečný životní cíl. A ono to zní celkem jednoduše, ale ve skutečnosti to je dost těžký úkol. Protože, víte, když se podíváte na skladbu – například když otevřu můj batůžek – máme tady, doufejme, skladbu, kde je stránka plná malých černých teček. A, víte, teď ji otevřeme a já čtu hudbu. Technicky vzato to opravdu mohu číst. Budu se řídit instrukcemi, značkami pro tempo, dynamiku. Udělám přesně to, co mi říkaji. A tak, protože máme málo času, tak vám jen přehraji asi tak první dva řádky. Na téhle skladbě není nic příliš složitého. Tady se jen dozvím, že je tahle skladba velmi rychlá. Dozvím se, na které části bubnu mám hrát. Dozvím se, kterou část paliček použít. A dozvím se dynamiku. A také se tady dozvím, že buben má být bez strunění. Struník zapnutý, struník vypnutý. Takže když přeložím tuhle skladbu, dostaneme něco takového. A tak dále. Moje kariéra by nejspíš trvala asi tak pět let.


Nicméně, to, co jako hudebník musím, je dělat všechno ostatní, co není v notách. Všechno, co není čas naučit se od učitele, nebo o tom dokonce ani s učitelem mluvit. Ale jsou to právě ty věci, kterých si všimnete když zrovna nejste se svým nástrojem, které vám zrovna připadnou tak zajímavé a které chcete prozkoumat prostřednictvím tohoto mrňavého povrchu bubnu. Takže takto – jsme poznali překlad. Teď poznáme interpretaci. Teď by mohla moje kariéra kvést o chloupek déle!


Ale, víte, je to stejné, jako když se na vás podívám a vidím krásnou, bystrou, mladou slečnu v růžové halence. Vidím, že svíráte plyšového medvídka, a tak dále a tak dále. Takže získám základní představu o tom, jaká byste asi mohla být, co byste asi mohla mít ráda, jaké byste asi mohla mít zaměstnání a tak dále a tak dále. Nicméně, to je jenom prvotní představa kterou můžu mít a kterou všichni získáme, když se opravdu díváme. A snažíme se interpretovat, ale ve skutečnosti je tak neuvěřitelně povrchní. A úplně stejně: Dívám se na skladbu, získám základní představu, jsem zvědavá, jak může být technicky těžká, nebo jak ji zahraji. Jen ten prvotní pocit.


Ale to jednoduše nestačí. A myslím, že Herbie řekl – Prosím poslouchejte, poslouchejte. Především musíme naslouchat sobě. Když například budu hrát tak, že držím paličku – že ji vůbec neuvolním – pocítíte, jak se vám rukou šíří docela silné nárazy. A cítíte se docela – věřte nebo ne – izolovaní od nástroje a od paličky, dokonce i když vlastně držím tu paličku hodně pevně. Tím, že ji držím pevně, se cítím překvapivě víc izolovaná. Když ji prostě jenom uvolním a nechám, aby byla v ruce spíš zavěšená, najednou dostanu více dynamiky s menším úsilím. Mnohem více. A najednou se cítím konečně v jednotě s paličkou i bubnem. A přitom dělám mnohem, mnohem méně.


A úplně stejně, jako potřebuju svůj čas s tímto nástrojem, potřebuju svůj čas s lidmi, abych je dokázala interpretovat. Ne je jenom překládat, ale interpretovat je. Například zahraju jen pár taktů skladby, pro kterou si vsugeruji roli technika – to znamená někoho, kdo je v podstatě hráč na perkuse... a tak dále. Když si ale sebe přestavím jako hudebníka... a tak dále. Je v tom přece jenom malinký rozdíl, nad kterým se přece – (potlesk) – má cenu zamyslet. 


A vzpomínám si, jak mi bylo 12 let a začínala jsem hrát na tympány a perkuse a můj učitel říkal: ,,No a jak to uděláme? Víte, hudba je o poslouchání." ,,Ano, s tím souhlasím. Tak v čem je problém?" A on řekl: ,,No a jak uslyšíte tohle? A jak uslyšíte tamto?" A já říkám: ,,No, jak to slyšíte vy?" A on říká: ,,No já myslím, že to slyším tudy." A já říkám: ,,No já myslím, že já taky – ale já také slyším dlaněmi, rukama, lícními kostmi, vlasy, bříškem, hrudníkem, nohama a tak dále."


A tak jsme pokaždé začínali hodinu laděním bubnů – zejména kotlů, tympán – do tak úzkého intervalu, něco jako... takovýto rozdíl. A pak postupně... a postupně... a je úžasné, že když otevřete svoje tělo a otevřete svoji dlaň a necháte vibrace přicházet skrze ně, tak opravdu můžete cítit i tak malinký rozdíl... tím nejmenším kouskem svého prstu, takhle. 


A tak jsem dávala ruce na stěny zkušebny a dohromady jsme poslouchali zvuky nástrojů a doopravdy se snažili spojit s těmi zvuky mnohem, mnohem hlouběji, než se jen spoléhat na uši. Protože samozřejmě uši ovlivňuje celá řada věcí, Tato místnost ve které se zrovna nacházíme, aparatura, kvalita nástroje, typ paliček, a tak dále, a tak dále. Káždé jsou jiné. Stejná váha, ale různé barvy zvuku. A to je v podstatě to, co jsme. Jsme jen lidské bytosti, ale všichni máme takříkajíc svoje vlastní barvy zvuku, které tvoří všechny ty pozoruhodné osobnosti a charaktery a zájmy.


A jak jsem rostla, tak jsem byla na konkurzu Královské hudební akademie v Londýně a tam mi řekli: ,,Víte, ne, my vás nepřijmeme, protože nemáme tušení, jakou asi může mít takzvaný 'hluchý' hudebník budoucnost." A já jsem to prostě nedokázala jen tak přijmout. A proto jsem jim řekla: ,,Podívejte, když odmítnete – když mě odmítnete z takovýchto důvodů, namísto kvůli schopnosti hrát a rozumět a milovat umění vytváření zvuku – tak bychom se měli opravdu vážně zamyslet nad tím, jaké lidi vlastně přijímáte." A ve výsledku – když jsme se dostali přes drobnou překážku a já jsem musela zkoušet dvakrát – mne přijali. A nejen to – přihodilo se to, že to úplně změnilo postavení hudebních institucí po Velké Británii.


Za žádných okolností už by neodmítli jakoukoliv přihlášku jen na základě toho, že někdo nemá ruce, nohy – pořád přece mohou hrát na dechový nástroj když bude stát na stojanu. Nevyužili žádných okolností aby odmítli moji přihlášku. A každého jednotlivého uchazeče museli poslechnout, zažít a pak, na základě hudebních schopností – pak ten člověk mohl nastoupit nebo ne. A tedy to zase znamenalo, že tady byla nesmírně zajímavá skupina studentů, kteří dorazili do těchto různých hudebních institucí. A musím říci, že spousta z nich teď hraje v profesionálních orchestrech po celém světě. A zajímavé na tom také je, že ačkoliv – (potlesk) – je prostě že nejenom že ty lidi hudba spojovala – což se v podstatě dá říci o každém z nás, a všichni víme, že hudba je skutečně naše každodenní medicína.


Říkám hudba, ale ve skutečnosti mám na mysli zvuk. Protože, víte, zažila jsem jako hudebník některé pozoruhodné věci, jako když máte 15-ti letého kluka, který má ty nejneuvěřitelnější problémy, který nemusí být schopen ovládat svoje pohyby, který může být hluchý, může být slepý, a tak dále a tak dále. Najednou, když si ten kluk sedne blízko k nástroji, a třeba si dokonce lehne pod marimbu, a vy zahrajete něco co je takhle fantasticky varhaní, skoro – nemám tady ty správné paličky, snad – ale něco takového. Vyměním si je. Něco, co je tak neuvěřitelně jednoduché – ale prožíval by něco, co já ne, protože já jsem nad zvukem. Ke mě zvuk přicházi tudy. K němu by zvuk přicházel přes rezonátory. Kdyby tam nebyly rezonátory, znělo by to – takže on by měl tak plný zvuk, který byste ani vy v několika předních řadách nezažili a vy v zadních řadách také ne. Jeden každý z nás, podle toho kde sedíme, zažije tento zvuk docela, docela jinak. A samozřejmě, účastnit se toho zvuku, a to začíná od představy, jaký typ zvuku chci vytvořit – například tento zvuk.


Slyšíte něco? Přesně. Protože se ani nedotýkám. Ale i přes to máme pocit, že se něco děje. Úplně stejně, jako když vidím, jak se pohybuje strom, tak si představuji, že ten strom vydává šustivý zvuk. Chápete, jak to myslím? Cokoliv vidí oči, vždycky je s tím spojený nějaký zvuk. Takže je tu vždycky ten obrovský – prostě kaleidoskop věcí, ze kterých čerpat.


Takže všechna moje vystoupení jsou založená jenom na tom, co prožívám, a ne na tom naučit se skladbu, dát na něčí interpretaci, koupit si všechna možná CD s tou konkrétní skladbou a tak dále. Protože to by mi nedalo dost toho surového a základního, něčeho, u čeho naplno prožiju ten vývoj. Je to tak, že v některých sálech může tato dynamika znít dobře. A je možné, že v jiných sálech to posluchači jednoduše vůbec neprožijí, takže namísto toho jemného, lehkého hraní budu muset... Chápete? Takže, kvůli rozmachu přístupu ke zvuku, hlavně u komunity neslyšících, to nejen ovlivnilo, jak hudební instituce, jak školy pro neslyšící používají zvuk. A nejen jako terapii – ačkoliv, samozřejmě, být účastníkem hudby, má určitě samo o sobě význam. Ale myslím tím, že mistři akustiky musí opravdu přemýšlet o tom, jaké sály staví. Na světě je tak málo sálů, které mají skutečně dobrou akustiku, troufám si říci. Myslím tím, kde můžete dělat úplně cokoliv si dovedete představit. Od nejtenčího, nejjemnějšího zvuku až po něco co je tak široké, tak mohutné, tak neuvěřitelné! Vždycky je něco – co zní dobře támhle a nemusí to být tak dobré tam. Může to být skvělé tam, ale hrozné támhle. Možná hrozné támhle, ale ne zas tak zlé tam, a tak dále, a tak dále.


Takže najít opravdový sál je nemožné – kde byste mohli bez kosmetických úprav hrát přesně to, co si představujete. A proto mistři akustiky doopravdy rozmlouvají s lidmi s poškozeným sluchem, kteří jsou účastníky zvuku. A to je docela zajímavé. Víte, neřeknu vám, co přesně se s těmi sály děje, ale je prostě fakt, že chodí za skupinou lidí, o které jsme tolik let říkali: ,,No jak, proboha, mohou prožívat hudbu? Vždyť jsou přece hluší." Dáme si prostě takhle ruce a tak si představujeme hluchotu. Anebo takto a to je podle nás slepota. Když vidíme někoho na vozíku, tak předpokládáme, že nemůže chodit. Ale možná že dokáže udělat tři, čtyři, pět kroků. A to pro něj znamená, že může chodit. A za další rok to může být o dva kroky víc. A za další rok další tři kroky.


Je nesmírně důležité přemýšlet o tomto úhlu pohledu. A tak když si navzájem nasloucháme, je neuvěřitelně důležité znát svoje schopnosti poslouchat. Používat svoje celá těla jako rezonanční dutinu. Odhodit předsudky. Pro mě, jako hudebníka, který se setká s 99 procenty nové hudby, je jednoduché říci: ,,Ano, ta skladba se mi líbí. Ne, tuhle skladbu nemám ráda." A tak dále. A víte, přišla jsem na to, že těm skladbám musím dát čas. Možná že zrovna nemám na tu konkrétní skladbu náladu. Ale to neznamená, že mám právo říci, že je to špatná skladba. To je vlastně jedna z těch skvělých věcí na tom, být muzikantem, že je hudba tak neuvěřitelně proměnlivá. Takže tam neplatí pravidla; žádné správně, špatně, takhle nebo jinak.


Když vás požádám, ať tleskáte – to bych možná mohla. Požádám vás tedy, tleskejte, prosím. A vytvořte zvuk bouře. Předpokládám, že jsme všichni zažili bouřku. Teď nemyslím jen ten zvuk, mám na mysli opravdu se zaposlouchat do bouře v nás. A zkuste to, prosím, zpodobnit svým tleskáním. Zkuste to. Jen to, prosím, zkuste. (potlesk)


Výborně! Sníh. Sníh. Už jste slyšeli sníh?


Posluchači: ,,Ne."


Evelyn Glennie: ,,No tak přestaňte tleskat." (smích) Zkuste to znovu. Zkuste to znovu. Sníh.


Vidíte, jste bystří.


Déšť. To není špatné.


Víte, zajímavé je, že jsem dala skupince dětí před nedávnem úplně stejný úkol. A teď – skvělá představivost, moc vám děkuji. Ale ani jeden z vás se nezvednul ze sedadla a nezamyslel se: ,,Dobře! Jak můžu tleskat? Třeba... – možná můžu vyloudit další zvuky svými šperky. Možná můžu další zvuky vyloudit jinou částí svého těla." Ani jeden z vás se nezamyslel nad tím, že by šlo tleskat také trochu jinak, než sedět na svých sedadlech a používat dvě ruce. Je to stejné, jako když posloucháme hudbu, tak předpokládáme, že k nám přicházi tudy. Takhle prožíváme hudbu. Samozřejmě, že ne.


Prožíváme bouři – bouři, bouři. Přemýšlíme, přemýšlíme, přemýšlíme. Posloucháme, posloucháme, posloucháme. A teď, co můžeme udělat s bouří? Vzpomínám si na svého učitele. Když jsme poprvé začali, moji úplně první lekci, byla jsem nachystaná se svými paličkami, jen začít. A on místo toho, aby řekl: ,,Dobře, Evelyn, prosím. Chodidla kousek od sebe, ruce přibližně v pravém úhlu, paličky do V, tady si nechte tolik místa a tak podobně. Hlídejte si, prosím, rovná záda, a tak dále, a tak dále." Kde bych asi skončila naprosto ztuhlá, zmrzlá, a nebyla bych schopná trefit buben, protože bych myslela na tolik jiných věcí. On řekl: ,,Evelyn, vemte si ten buben na sedm dní domů a uvidíme se příští týden."


No nebesa! Co jsem měla dělat? Už jsem nepotřebovala paličky, nepovolil mi používat paličky. V podstatě jsem si měla prohlížet tento buben, všimnout si, jak je vyrobený, co dělají tahle očka, co dělá strunění. Otáčet ho vzhůru nohama, experimentovat s tělem, experimentovat s jeho povrchem. Experimentovat se svým tělem, experimentovat se šperky, experimentovat se vším možným. A já se, samozřejmě, vrátila s různými odřeninami jako tady – přesto však to byla tak neuvěřitelná zkušenost, protože přece, kdy tak asi tohle můžete zažít v hudební skladbě? Jak asi tohle můžete zažít v učebnici? My jsme nikdy nepoužívali skutečné učebnice. Takže například jedna z věci, které se učíme, když z nás vychovávají perkusionistu, na rozdíl od hudebníka, jsou v podstatě jednoduché víření jednoduchými údery.


Takhle. A pak jen trochu rychleji, a trochu rychleji, a trochu rychleji. A tak dále, a tak podobně. Co tato skladba potřebuje? Jednoduché údery. A proč bych je tedy nemohla dělat během učení skladby? A přesně to jsme dělali. Zajímavé je, že když jsem byla starší a stala jsem se studentem tak zvané ,,hudební instituce," všechno tohle letělo z okna. Museli jsme se učit z učebnic. A pořád ta otázka – proč? Proč? S čím tohle souvisí? Potřebuju hrát skladbu. ,,No, tohle vám pomůže získat zručnost!" Opravdu, jak? Proč se musím tohle učit? Potřebuju to dát do souvislosti s nějakou skladbou. Chápete? Musím něco říct. 


Proč cvičím paradidly? Je to čistě jen pro zručnost, pro ovládání paličky rukou? Proč to dělám? Potřebuji mít důvod, a ten důvod je říkat něco prostřednictvím hudby. A tím, že něco říkáme prostředníctvím hudby, což je v podstatě zvuk, dokážeme sdělit všechny možné věci všem možným lidem. Ale nechci být zodpovědná za vaši emoční zátěž. To je na vás, kdy procházíte sálem. Protože na tom pak závisí, jak nasloucháme určitým věcem. Když hraji určité skladby, mohu se cítit truchlivě, nebo radostně, nebo rozzlobeně, ale nemusím nutně chtít, abyste cítili přesně to stejné. Takže, prosím, až příště půjdete na koncert, nechte své tělo otevřít a být tou rezonanční dutinou. Uvědomte si, že nezažijete stejnou věc jako účinkující.


Umělec je pro zvuk na tom nejhoršm možném místě, slyší, jak se paličky dotýkají bubnu, nebo kousků dřeva, nebo smyčec strun a tak podobně. Nebo dech, který vytváří zvuk u dechových a žesťových nástrojů. Prožívají tu surovost. Ale na druhou stranu zažívají něco tak neuvěřitelně ryzího, což je ještě před tím, než zvuk doopravdy vznikne. Všimněte si, prosím, života zvuku po prvotním úderu nebo dech, jak je tažen. Prožijte celý vývoj toho zvuku stejně, jak jsem si přála já prožít vývoj této konference, namísto pouhého příjezdu včera večer. Doufám, že se během dne ještě o pár věci podělíme. Moc vám děkuji, že jste mě pozvali! (potlesk)