Martin Luther King neřekl: "Mám noční můru," když inspiroval hnutí za lidská práva. Řekl: "Mám sen." I já mám sen. Mám sen, že si přestaneme myslet, že noční můrou bude naše budoucnost. To pro nás bude výzva, protože pokud si vzpomenete na každý velký filmový trhák v poslední době, téměř všechny vize lidstva jsou apokalyptické. Myslím, že jednu z nejhorších v poslední době jsme viděli ve filmu "Cesta." Je to výborně natočený film, ale všechno je zdevastované, všechno je mrtvé. Jenom otec a syn se snaží přežít, zatímco jdou svou cestou. A myslím, že ekologické hnutí, kterého jsem součástí, na vytvoření této vize budoucnosti nese spoluvinu.

Už příliš dlouho propagujeme hrůznou představu toho, co se stane. Zaměřili jsme se na ty nejhorší možné scénáře. Zaměřili jsme se na problémy. Ale nemysleli jsme dostatečně na možná řešení. Používali jsme strach, abychom přitáhli pozornost lidí. Jakýkoliv psycholog vám řekne, že strach je v organismu propojen s mechanismem útěku. Je to ta část mechanismu boje a útěku, která, když je zvíře vyplašené – představte si jelena. Jelen zůstane stát, úplně nehybný, připravený k útěku. Myslím, že přesně toto děláme, když žádáme lidi, aby se zapojili do našich programů v oblasti zhoršování životního prostředí a změny klimatu. Lidé zůstávají nehybně stát a utíkají, protože používáme strach. Myslím, že ekologické hnutí musí dospět a začít přemýšlet o tom, co je pokrok.

Jak by vypadalo zlepšení životního údělu lidstva? Jedním z problémů, kterým čelíme, je, že lidé, kteří ovládli trh za pojmem pokrok vidí jen finanční definici, ekonomickou definici toho, co pokrok je – že kdybychom nějak zlepšili ty správné veličiny, budeme na tom lépe, ať už jde o akciový trh, nebo HDP (hrubý domácí produkt) a růst ekonomiky. Že život bude lepší. Z nějakého důvodu to vyvolává lidskou chamtivost, nikoli strach – takže čím víc, tím líp. Ale no tak. Na Západě přece máme všeho dostatek. Některé části světa možná ne, ale my máme dost. A již dlouho víme, že to není dobré měřítko pro hodnocení blahobytu zemí. Ve skutečnosti architekt našeho národního účetního systému Simon Kuznets ve 30. letech řekl, že "blahobyt národa "se dá jen těžko odvodit z jeho národního příjmu." Jenže my jsme vytvořili národní účetní systém, který je pevně založen na produkci a výrobě věcí. Je to nejspíš dáno historicky a ve své době to mělo opodstatnění. Během druhé světové války jsme potřebovali vyrobit hodně věcí. A ve výrobě určitých typů věcí jsme byli tak úspěšní, že jsme velkou část Evropy zničili a museli ji pak znovu postavit. A tak se náš národní účetní systém nastavil podle toho, co umíme vyrobit.

Jenže už v roce 1968 tento vizionář, Robert Kennedy, na začátku své osudné prezidentské kampaně přednesl nejvýřečnější kritický rozbor hrubého národního produktu, jaký kdy do té doby zazněl. Svůj projev zakončil výrokem, že "hrubý národní produkt "měří všechno kromě toho, "co činí život smysluplným." Není to šílené? Naše měřítko pokroku, naše hlavní měřítko pokroku ve společnosti, že měří všechno kromě toho, co činí život smysluplným? Věřím, že kdyby Kennedy žil dnes, žádal by statistiky, jako jsem já, aby šli do ulic a zjistili, co činí život smysluplným. Žádal by nás, abychom přepracovali náš národní účetní systém tak, aby byl založen na důležitých věcech, například na sociální spravedlnosti, udržitelnosti a blahobytu lidí.

Sociální vědci už skutečně do ulic vyšli a kladli tyto otázky na celém světě. Toto je z celosvětového výzkumu. Ptali se lidí, co chtějí. Není překvapením, že lidé na celém světě říkali, že chtějí štěstí, pro sebe, pro své rodiny, pro své děti, pro své společenství. Ano, pořád si myslí, že peníze jsou trochu důležité. Ale nejsou zdaleka tak důležité jako štěstí a ani zdaleka tak důležité jako láska. Všichni potřebujeme v životě milovat a být milováni. Peníze nejsou ani tak důležité jako zdraví. Chceme být zdraví a žít plnohodnotný život. Zdá se, že toto jsou přirozené lidské touhy. Proč je statistikové neměří? Proč nepřemýšlíme o pokroku národů v těchto měřítkách místo toho, kolik vlastníme věcí? Právě tomu jsem zasvětil svůj dospělý život – přemýšlení o tom, jak měříme štěstí, jak měříme blahobyt a jak to dělat v rámci ekologických omezení.

V organizaci, pro kterou pracuji, New Economics Foundation, jsme vytvořili takzvaný Index šťastné planety, protože si myslíme, že lidé by měli být šťastní a planeta také. Proč nevytvoříme měřítko pokroku, které by nám to ukázalo? Tvrdíme, že konečný výsledek země závisí na tom, nakolik se jí daří poskytovat šťastný a zdravý život svým obyvatelům. To by mělo být cílem každého národa na světě. Ale musíme mít na paměti, že existuje základní vstup, a tím je množství zdrojů na planetě, které využijeme. Všichni máme jen jednu planetu. Musíme se o ni dělit. Je naším jediným vzácným zdrojem, jedinou planetou, kterou sdílíme. Ekonomika se o vzácnosti velmi zajímá. Když má vzácné zdroje, které chce přeměnit na žádoucí výstup, uvažuje v rámci efektivity. Uvažuje, kolik muziky dostaneme za pár babek. A tohle je měřítko toho, kolik blahobytu získáme za využití zdrojů planety. Je to měřítko efektivity. A pravděpodobně nejjednodušší ilustrací je tento graf.

Na vodorovné ose grafu vidíme "ekologickou stopu", což je měřítko toho, kolik zdrojů využijeme a jak velký tlak vytváříme na planetu. Čím větší číslo, tím horší stav. Na svislé ose směrem nahoru máme měřítko zvané "roky šťastného života". Měří blahobyt národů. Něco jako odhad délky života upravený podle míry štěstí. Něco jako kvalita a kvantita života národů. Žlutá tečka, kterou vidíte, je světový průměr. Kolem tohoto průměru je husté seskupení národů. V pravé horní části grafu jsou země, které si vedou dobře a vytvářejí blahobyt, ale využívají k tomu hodně zdrojů planety. Jsou to USA, další západní země, které jsou v těchto trojúhelnících, a vlastně i několik států v Perském zálivu. Naopak ve spodní levé části grafu jsou země, které nevytvářejí velký blahobyt – například subsaharská Afrika. Řečeno Hobbesovým jazykem: život tam je krátký a drsný. Průměrná odhadovaná délka života v těchto zemích je jen 40 let. Malárie a HIV/AIDS v těchto oblastech světa zabíjejí hodně lidí.

Ale teď ty dobré zprávy! Nahoře je několik zemí, ty žluté trojúhelníčky, které jsou na tom lépe než globální průměr a směřují do horní levé části grafu. Toto je graf aspirací. Chceme být vlevo nahoře, kde nás dobrý život nestojí planetu. Jsou to latinskoamerické země. V zemi úplně nahoře jsem ještě nebyl. Možná někteří z vás ano. Kostarika. Kostarika – průměrná odhadovaná délka života 78,5 roku. To je více než v USA. Podle posledních výzkumů organizace Gallup je tam nejšťastnější národ na planetě – šťastnější než jiní, šťastnější než ve Švýcarsku a Dánsku. Jsou nejšťastnější. Dosahují toho pomocí čtvrtiny zdrojů, které obvykle využívá západní svět – čtvrtiny zdrojů.

Co se tam děje? Co se děje v Kostarice? Můžeme se podívat na některá data. 99 % jejich elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů. Jejich vláda byla jedna z prvních, která se zavázala, že do roku 2021 přestane produkovat oxid uhličitý. Zrušili armádu v roce 1949 – 1949. A investovali do sociálních programů – do zdraví a vzdělání. Mají jednu z nejvyšších úrovní gramotnosti v Latinské Americe a na světě. A také mají svou latinskoamerickou energii. Jsou společenští. (smích) A výzvou je to – a je to věc, nad kterou se musíme zamyslet – že budoucnost nemusí patřit Severní Americe, nemusí patřit západní Evropě. Může patřit Latinské Americe. A skutečnou výzvou je posunout celosvětový průměr sem nahoru. To musíme udělat. A pokud to uděláme, musíme vytáhnout země zespodu a přitáhnout země z pravého konce grafu. Teprve pak začneme vytvářet šťastnou planetu. To je jeden ze způsobů, jak se na to můžeme dívat.

Jiným způsobem je vývoj trendů v čase. Nemáme dost historických dat u každé země, ale u některých nejbohatších, u skupiny OECD, ano. Toto je trend blahobytu v čase, tedy malý přírůstek, ale toto je trend ekologické stopy. Podle přísné metodologie šťastné planety jsme se při přeměně našeho jediného vzácného zdroje do požadovaného výstupu stali méně efektivními. A jde o to, že pravděpodobně každý v této místnosti by chtěl, aby se společnost dožila roku 2050, aniž by se stalo něco apokalyptického. Ve skutečnosti to není tak daleko. Je to polovina lidského života. Dítě, které jde dnes poprvé do školy, bude v roce 2050 v mém věku. Není to příliš vzdálená budoucnost. Takhle vypadá cíl vlády Velké Británie, pokud jde o emise oxidu uhličitého a skleníkové plyny. A říkám vám, že to není obvyklá situace. Tohle naši situaci mění. Mění to způsob, jakým vytváříme naše organizace, jak děláme vládní politiku a jak žijeme naše životy. Jde o to, že náš blahobyt musíme i nadále zvyšovat. Nikdo nemůže jít do voleb a říct, že kvalita života se sníží. Nikdo z nás myslím nechce, aby se lidský pokrok zastavil. Myslím, že chceme, aby pokračoval. Chceme, aby se lidský úděl zlepšoval. A tehdy vstupují do hry skeptikové a popírači klimatických změn. Myslím, že chtějí právě to, aby kvalita života rostla. Chtějí si udržet to, co mají. A pokud je chceme zapojit, kvalitu života musíme opravdu zvýšit. To znamená, že musíme ještě víc zvýšit efektivitu.

Je velmi jednoduché kreslit grafy a podobné věci, ale jde o to, že potřebujeme změnit tyto křivky. Proto můžeme postupovat jako naše teorie systémů, systémoví inženýři, když vytvářejí zpětnou vazbu, a zadat ty správné informace ve správný čas. Lidské bytosti velmi motivuje slůvko "nyní". Když si dáte domů chytrý měřič a uvidíte, kolik elektřiny spotřebujete a kolik vás stojí, vaše děti budou chodit okolo a rychle zhasínat. Jak by takový měřák vypadal pro společnost? Proč každý večer ve zprávách v rádiu slyším o indexu FTSE 100, Dow Jones, o kurzu dolaru k libře – ani nevím, jak by měl vypadat, aby to byly dobré zprávy. A proč to slyším? Proč neslyším, kolik energie Británie využila včera nebo kolik jí využila Amerika? Splnili jsme náš cíl 3% ročního poklesu emisí oxidu uhličitého? Takto se vytváří společný cíl. Dáte ho do médií a začnete o něm přemýšlet. Potřebujeme pozitivní zpětnou vazbu, abychom zvyšovali blahobyt. Na úrovni vlády by mohli vytvořit zmocněnce pro národní blahobyt. Na úrovni firem se můžete podívat na blahobyt zaměstnanců, který, jak víme, souvisí s kreativitou, která je zase spjatá s inovacemi, a těch budeme potřebovat hodně, abychom si s ekologickými problémy poradili. Na osobní úrovni potřebujeme taky postrčit. Možná nepotřebujeme data, ale spíš připomínání. Ve Velké Británii nám kampaň pro veřejné zdraví říká, že máme jíst pět kusů ovoce a zeleniny denně a jak bychom měli denně cvičit – v tom jsem nikdy nebyl dobrý. Jak to pomáhá štěstí? Kterých pět věcí byste měli dělat každý den, abyste byli šťastnější?

Před několika lety jsme dělali projekt pro vládní úřad pro vědu, velký program s názvem "Předpověď" – zaměstnal mnoho lidí, včetně spousty odborníků – vše bylo zdokumentováno a vznikl obrovský svazek. Zajímalo nás také, kterých pět pozitivních věcí můžete udělat, aby se zlepšil váš blahobyt. Jde totiž o to, že to sice nejsou tajemství štěstí, ale věci, ze kterých štěstí pramení.

První z nich je navazování vztahů. Sociální vztahy jsou nejdůležitějšími stavebními kameny vašeho života. Věnujete čas a energii svým milovaným? Nepřestávejte ty vztahy rozvíjet. Druhou věcí je aktivita. Nejrychleji se špatné nálady zbavíte takto: vyjděte ven, jděte na procházku, zapněte rádio a tančete. Aktivita je skvělá pro pozitivní náladu. Třetí věcí je vnímání. Všímáte si věcí, které se dějí na světě, změn ročních období, lidí kolem vás? Všímáte si, co se pro vás chystá a zkouší se dostat na povrch? Na základě důkazů o všímavosti a kognitivní a behaviorální terapie je to pro náš blahobyt velmi důležité. Čtvrtou věcí je neustálé vzdělávání a hlavně – vzdělávání po celý život. Starší lidé, kteří se nepřestávají učit a jsou zvědaví, jsou mnohem zdravější než ti, kteří se začínají uzavírat. Nemusí jít o formální vzdělávání, založené na vědomostech. Jde spíše o zvídavost. Můžete se naučit, jak uvařit nové jídlo, hrát na hudební nástroj, které jste v dětství odložili. Nepřestávejte se učit. A poslední věcí je nejvíce anti-ekonomická ze všech aktivit, dávání. Naše štědrost, náš altruismus, náš soucit, to vše je pevně svázané s mechanismem odměn v našem mozku. Cítíme se dobře, když dáváme. Můžete zkusit experiment, kdy dáte ráno dvěma skupinám lidí sto dolarů. Jedněm z nich řeknete, aby je utratili sami pro sebe, a druhým, aby je utratili pro někoho jiného. Na konci dne změříte jejich pocit štěstí. Ti, kteří utratili peníze pro jiné lidi, jsou mnohem šťastnější než ti, kteří je utratili sami pro sebe.

Těchto pět věcí, které jsme umístili na tyto praktické pohlednice, nás nemusí stát planetu. Neobsahují žádný uhlík. Nevyžadují pro naši spokojenost hodně hmotných statků. Takže je myslím poměrně realizovatelné, aby nás štěstí nestálo planetu. Martin Luther King v předvečer své smrti přednesl neuvěřitelný proslov. Řekl: "Vím, že jsou před námi výzvy, "mohou být před námi problémy, "ale já se nebojím. Nezajímá mě to. "Byl jsem na vrcholu hory "a viděl jsem zemi zaslíbenou." Byl kazatelem, ale věřím, že ekologické hnutí a vlastně i podnikatelské komunita a vláda musí vystoupit na vrchol hory, musí se rozhlédnout a podívat se, jak vypadá země zaslíbená či země slibů, a potřebují mít vizi světa, který my všichni chceme. A nejen to, potřebujeme velkou změnu, abychom se tam dostali, a cestu k ní musíme vydláždit dobrými věcmi.

Lidé chtějí být šťastní. Vydlážděte ji pěti věcmi. Potřebujeme ukazatele, které by lidi shromažďovaly a ukazovaly jim směr – něco jako Index šťastné planety. Pak myslím můžeme vytvořit svět, který všichni chceme, kde nás štěstí nebude stát celou planetu.