Vyrůstal jsem na malé farmě v Missouri. Žili jsme z méně než 1 dolaru na den asi 15 let. Dostal jsem stipendium, šel na univerzitu, studoval mezinárodní zemědělství, antropologii, a rozhodl se dát něco na oplátku zpět. Pracovat s drobnými farmáři. Pomoci zmírnit chudobu. Pracovat na mezinárodním rozvoji. Pak jsem udělal obrat a skončil tady. Když vystudujete Ph.D. a rozhodnete se nevyučovat, ne vždy skončíte na místě jako je tohle. Je to volba. Můžete skončit jako řidič taxíku. Můžete být v New Yorku. Co jsem udělal já bylo, že jsem začal pracovat s uprchlíky a obětmi hladomoru – malými farmáři, z nichž všichni nebo skoro všichni byli vyvlastněni a vystěhováni. K čemu jsem byl vzdělán, bylo metodologické studium těchto lidí. Tak jsem to dělal – zjistil jsem, kolik žen bylo znásilněno cestou do těchto táborů. Zjistil jsem, kolik lidí bylo uvězněno, kolik členů rodiny bylo zabito. Hodnotil jsem jak dlouho zůstanou a jak náročné bude je nasytit. A stal jsem se velmi dobrý v předpovídání toho, kolik pytlů na těla bude třeba pro lidi, kteří do těch táborů přišli zemřít.


Tohle je práce Boží, ne moje. Nebyla to práce, kterou jsem hodlal dělat. Byl jsem na benefičním koncertě skupny Grateful Dead za deštné pralesy v roce 1988. Potkal jsem muže – toho nalevo. Jmenoval se Ben. Zeptal se: "Co mohu udělat pro záchranu pralesa?" Odpověděl jsem mu: "No, a co děláš, Bene?" "Vyrábím zmrzlinu." Řekl jsem mu tedy: "No, to bys měl vyrábět "pralesní" zmrzlinu. A měl bys používat ořechy z pralesa, abys ukázal, že lesy jsou hodnotnější jako lesy, než aby byly pastvinami." Řekl: "OK" Během roku bylo "Křupnutí z pralesa" na pultech obchodů. Mělo to obrovský úspěch. Uskutečnili jsme první obchod za milion dolarů nákupem na 30 dní splátky a prodejem na 21 dní. To vám rozpumpuje adrenalin. Pak jsme měli úvěrovou hranici 4,5 milion dolarů, protože jsme tehdy byli úvěruschopní. Patřilo nám 15-20 %, možná 22 % globálního trhu s Para ořechy. Platili jsme 2 – 3x více než kdokoli jiný. Všichni ostatní zvedali platby sběračům Para ořechů, poněvadž jinak bysme je koupili my. Skvělý úspěch. 50 společností se přihlásilo, vzniklo 200 produktů, v prodeji vidělali 100 milionů. Zkrachovalo to. Proč to zkrachovalo? Protože sběrači Para ořechů nebyli ti samí lídé, kteří káceli pralesy. A lidé, kteří vydělávali peníze skrze Para ořechy nebyli ti samí lidé, kteří vydělávali peníze kácením lesa. Útočili jsme na nesprávný hnací motor. Potřebovali jsme pracovat na hovězím, na dřevu, na sóji, na věcech, na něž jsme se nezaměřovali.


Pojďmě zpět do Súdánu. Často jsem se ptal uprchlíků: "Jak to, že západ nepřišel na to, že hladomor je způsoben zákony a politikou, nikoli počasím?" A tento farmář mi jednoho dne řekl něco skutečně smysluplného. Řekl: "Nemůžeš vzbudit někoho, kdo předstírá, že spí."


Dobře, pojďmě dál. Žijeme na planetě. Je zde jen jedna. Musíme se probouzet s vědomím, že jich nemáme víc a že tato planeta je omezená. Známe limity zdrojů, které máme. Možná bychom je mohli využívat odlišně. Můžeme mít nějaké inovativní, nové nápady. Ale obecně vzato – to je vše, co máme. Nemáme toho víc. Je zde základní rovnováha, před níž se nelze schovat. Populace násobena spotřebou musí mít na planetě určitý vztah, a zrovna teď je to "nerovnováha". Naše práce ukazuje, že žijeme přibližně na 1,3 planetách. Od roku 1990 jsme překročili linii a nevedeme s planetou udržitelný vztah. Nyní potřebujeme 1,3 planet. Pokud bychom byli farmáři, jedli bychom, co jsme zaseli. Jako bankéři bychom se živili z příkazců, ne z úroku. Práve zde se nacházíme. Mnoho lidí rádo poukazuje na jiná místa, než na příčinu problému. Vždy je to růst populace. Růst populace je důležitý, ale je to také o tom, kolik každý člověk spotřebuje. Takže když průměrný Američan spotřebuje 43x více než průměrný Afričan, musíme přemýšlet nad tím, že spotřeba je zapeklitá záležitost. Není to jen o populaci a není to jen o nich; je to o nás. Ale není to jen o lidech; je to o životních stylech. Jsou zde dobré důkazy – znovu, bezpodmínečně zatím nemáme osvědčenou metodologii, která by byla neprůstřelná – ale jsou zde dobré důkazy, že průměrná kočka v Evropě nechá za svůj život větší stopu na životním prostředí, než průměrný Afričan. Myslíte, že tohle není problém do budoucnosti? Myslíte, že to není otázka, jak bychom měli užívat zdroje planety Země?


Pojďme zpět k naší rovnosti. V roce 2000 jsme měli na zemi 6 miliard lidí. Spotřebovávali co spotřebovávali – řekněme jednu spotřební jednotku na osobu. Takže to dělá 6 miliard spotřebních jednotek. Do roku 2050, budeme mít 9 miliard obyvatel – všichni vědci se na tom shodují. Ti budou spotřebovávat dvakrát tolik co my spotřebujeme dnes – na tom se vědci opět shodují – jelikož příjem v rozvojových zemích vzroste pětinásobně ve srovnání s tím, jaký je dnes – asi 2,9 vzhledem ke globálnímu průměru. Takže budeme mít 18 miliard spotřebních jednotek. Koho jste v poslední době slyšeli tvrdit, že musíme ztrojnásobit produkci zboží a služeb? Právě to říká matematika. Toho nebudeme schopni dosáhnout. Můžeme zvýšit produktivitu. Můžeme zvýšit efektivitu. Ale rovněž budeme muset snížit spotřebu. Musíme spotřebovat méně k tomu, abychom vyrobili více. A pak budeme muset využívat opět méně. A pak budeme muset spotřebovat méně. Všechny tyto věci jsou součástí rovnováhy.


Zároveň nám kladou otázku: Měli by mít spotřebitelé volbu ohledně udržitelnosti, ohledně udržitelných produktů? Mělo by být lidem umožněno koupit udržitelný produkt, umístěný vedle těch, co udržitelné nejsou, nebo by všechny produkty v regálech měli být udržitelné? Pokud by měly být všechny udržitelné, jak byste to udělali na planetě, jež má omezené zdroje? Průměrný zákazník zabere ve Spojených státech 1,8 vteřiny. Dobře, buďme štědří. Řekněme 3,5 sekundy v Evropě. Jak chcete vyhodnotit odborná data týkající se produktu, jež se každý týden, možná i každý den, mění? Jak získáte informace? Nezískáte. Zde je malá otázka. Z hlediska skleníkových plynů, je jehně z Velké Británie lepší než jehně z Nového Zélandu, zmražené a přepravené lodí do Británie? Je špatná obsluha krmítek pro dobytek lepší nebo horší než špatné pastviny? Obsahují bio brambory méně toxických látek použitých k jejich produkci než běžné brambory? V každém z těchto případů je odpověď "jak se to vezme". Záleží na tom, kdo to vypěstoval a jak, v každém možném ohledu. A je ještě spousta dalších. Jak projde zákazník tímto minovým polem? Neprojde. Zákazník na to může mít spoustu názorů, ale nebude strašně informovaný.


Udržitelnost musí být předkonkurenční záležitostí. Musí být něčím, na čem záleží nám všem. Potřebujeme obchodní dohodu. Potřebujeme skupiny, jaké jsme nikdy neměli, aby pracovali spolu. Potřebujeme, aby Cargill spolupracoval s Bunge. Coca-Colu, aby spolupracovala s Pepsi. Oxford s Cambridge. Greenpeace se Světovým fondem na ochranu přírody. Všichni musíme spolupracovat – Čína a Spojené státy.

Musíme začít hospodařit s planetou tak, jako by na ní náš život závisel, protože on závisí, a to podstatně. Nemůžeme ale udělat všechno. Dokonce ani když na tom budeme pracovat všichni. Musíme mít strategii. Musíme se zaměřit na to kde, na to co a na to kdo. Takže kde: Určili jsme 35 míst na zemi, kde je třeba pracovat. Jsou to biologicky nejrozmanitější místa a z pohledu funkčnosti ekosystému jsou nejdůležitější. V těchto místech musíme pracovat. Musíme tato místa zachranit, pokud chceme mít šanci na záchranu biologické rozmanitosti jak ji známe. Vzali jsme v úvahu hrozby v těchto místech. Toto je 15 druhů zboží, jež podstatně vnášejí největší hrozby do těchto míst kvůli odlesňování, odnosu půdy, používaání vody, pesticidů, vychytávání ryb, atd.


Takže máme 35 míst a 15 prioritních druhů zboží. S kým budeme pracovat, abychom změnili způsob, jakým je toto zboží produkováno? Budeme pracovat s 6,9 miliardami lidí? Pojďme se na to podívat – to je okolo 7 000 jazyků, 350 hlavních jazyků – to je spousta práce. Nevím o nikom, kdo by byl schopen tohle dělat efektivně. Budeme pracovat s 1,5 miliardou výrobců? Znovu – skličující úloha. Musí existovat lepší cesta. 300 – 500 firem kontrolujících 70 nebo i více procent trhu s 15 zmiňovanými druhy zboží, které jsme určili jako nejvýznamnější. Pokud s nimi budeme pracovat a pokud tyto firmy změní způsob jejich podnikání, pak zbytek nastane automaticky. Prošli jsme našich 15 komodit. Toto je 9 z nich. Seřadili jsme je vedle sebe a pod ně umístili jména společností, které na jejich produkci pracují. A pokud budete procházet prvních 25 nebo 30 jmen u každé komodity, pak si povšimnete, a hrome! Cargill tady, Cargill támhle, Cargill kam se podíváš. Ve skutečnosti se tato jména objevují a neustále opakují. Udělali jsme proto analýzu trochu jiným způsobem. Řekli jsme si: pokud vezmeme TOP 100 společností, jaké procento ze všech 15 komodit kupují, prodávají, nebo se ho jinak dotýkají? A zjistili jsme, žě je to 25%. Takže 100 společností kontroluje 25% obchodů všech 15 nejvýznamnějších komodit na planetě. Kolem sta společností můžeme obepnout ruce. Se stovkou společností můžeme pracovat.


Proč je 25% důležitých? Protože pokud tyhle společnosti poptávají udržitelné produkty, dokáží potáhnout 40 – 50% produkce. Obchodní společnosti mohou tlačit výrobce rychleji než spotřebitelé. Tím, že o to požádáme společnosti, můžeme působit na produkci mnohem rychleji než kdybychom čekali na spotřebitele. Za 40 let hnutí za organické potraviny dosáhlo 0,7% celosvětové produkce potravin. Tak dlouho čekat nemůžeme. Nemáme tolik času. Potřebujeme změnu, která se bude zrychlovat. Dokonce ani práce s každou společností zvlášť nás pravděpodobně nedovede k cíli. Potřebujeme začít pracovat s průmyslovými odvětvími. Začali jsme tedy s panelovými diskuzemi, k nimž jsme zvali celý hodnotový řetězec, od výrobců, až k obchodníkům a značkám. Přizvali jsme občany, nevládní organizace, výzkumníky a vědce, abychom měli informovanou diskusi – jinak také "královskou bitvu" – abychom pochopili, jaké jsou hlavní dopady těchto produktů, jež jsou globálním měřítkem akceptovatelného dopadu, a navrhnout podle toho standardy. Není to jen zábava a hraní.


V rámci lososové akvakultury jsme rozběhli panelovou diskuzi před téměř šesti lety. Diskuze se účastnilo osm členů. Nakonec jsme měli, řekl bych, 60% globální produkce a 25% globální poptávky u jednoho stolu. Tři z původních osmi členů hnali jeden druhého k soudu. Avšak týden na to jsme spustili globálně ověřené, prohlédnuté a certifikované standardy pro lososovou akvakulturu. Dá se to zvládnout!


Co vlastně přivádí ty odlišné členy k jednomu stolu? Je to riziko a poptávka. Pro velké společnosti je to riziko dobré pověsti, ale důležitější je, že je nezajímá, kolik daná komodita stojí. Pokud nemají komoditu, neudělají obchod. Je zajímá dostupnost, takže jejich rizikem je, že nebudou mít komoditu vůbec. Pro výrobce, pokud chce zákazník koupit něco vyrobeného určitým způsobem, to je to, co je přivádí ke stolu. Takže je to poptávka, co je přivádí ke stolu. Dobrá zpráva je, že jsme určili před dvěma lety 100 společností a v uplynulých 18 měsících podepsali dohodu se 40 z nich, abychom zahájili spolupráci na jejich dodavatelském řetězci. A v následujících 18 měsících jsme se zavázali k tomu, že budeme pracovat na dalších 40, a myslíme si, že s nimi dohodu podepíšeme rovněž. Nyní se snažíme přivést generální ředitele těchto 80 společností dohromady, aby pomohli přesvědčit těch zbylých 20, aby se zapojili do diskuze, protože oni nemají nevládní organizace v lásce, nikdy s nimi nepracovali, vadí jim tamto, vadí jim ono, ale v tomto případě musíme všichni držet pospolu. Vytahujeme všechny "stopky". Používáme všechny možné páky, abychom je přivedli do diskuze.


Jednou ze společností, se kterou jsme začali pracovat, jež začala takřka dětskými krůčky, avšak začala svou cestu k udržitelnosti, je Cargill. Udělali průzkum, který ukazuje, že jsme schopni zdvojnásobit produkci palmového oleje, aniž bychom vykáceli v příštích 20 letech jediný strom, vysázením palem pouze na Borneu, kde je země již degradována. Studie ukazují, že nejvyšší čistá současná hodnota palmového oleje je z míst, kde je půda již degradována. Rovněž provádějí studii, aby se podívali na všechny své dodavatele palmového oleje, aby zjistili, zdali by mohli být schváleni a co musí popřípadě změnit, aby se mohli 'stát třetí schválenou skupinou v rámci nezávislého certifikačního programu. Proč je Cargill důležitý? Protože Cargill má celosvětově 20 – 25% palmového oleje. Pokud se Cargill rozhodne, veškerý průmysl palmového oleje se pohne, nebo aspoň jeho 40 – 50%. To není zanedbatelné. Ještě důležitější je, že Cargill a jedna další společnost dováží lodí 50% palmového oleje, který míří do Číny. Nemusíme měnit způsob, jakým pracuje jediná čínská společnost, pokud přimějeme Cargill, aby posílal do Číny trvale udržitelný palmový olej. Je to předkonkurenčí záležitost. Všechen palmový olej, který tam jede, je dobrý. Kupte ho.


Mars je rovněž na podobné cestě. Mnoho lidí si spojuje Mars s firmou vyrábějící čokoládu, avšak Mars se zavázal, že bude nakupovat pouze certifikované produkty pro své plody moře. Ukázalo se, že Mars nakupuje více plodů moře než Walmart – kvůli jídlu pro domácí zvířata. Co se týká čokolády, dělají velmi zajímavé věci a to vše vyplývá ze skutečnosti, že Mars chce být na trhu i v budoucnu. A co vidí, je, že musí zlepšit výrobu čokolády. Na kterékoli plantáži produkuje 20% stromů 80% úrody, takže Mars se věnuje genomu a třídí tento genom kakaových plantáží. Pracují na tom s IBM a ministerstvem zemědělství v USA a dávají to na veřejně dostupnou doménu, jelikož chtějí, aby měl k těmto datům přístup každý, protože chtějí, aby jim všichni pomohli pěstovat kakao produktivněji a udržitelněji. Zjistili, že pokud dokáží identifikovat znaky produktivity a odolnosti proti suchu, mohou produkovat 320% kakaa na 40% půdy. Zbývající půda může být použita na něco jiného. Je to více z méně a ještě méně. Takto musí budoucnost vypadat a ukládat to na veřejné domény je chytré. Nechtějí být společností duševního vlastnictví. Chtějí vyrábět čokoládu, avšak chtějí ji vyrábět navždy.


Mnoho lidí si stěžuje na ceny jídla, ale ve skutečnosti, cena jídla klesá, a to je zvláštní, jelikož ve skutečnosti spotřebitelé neplatí pravou cenu jídla. Pokud se podíváme jen na vodu, tak můžeme vidět v případě čtyř běžných produktů, kolik farmář vypěstoval, abychom vyrobili tento produkt, pak vidíme, kolik vody do nich musel přidat a nakonec vidíme, kolik farmář dostal zaplaceno. Pokud rozdělíme množství vody na to, co dostal farmář zaplaceno – farmář neobdržel dost peněz, aby zaplatil patřičnou cenu za vodu v kterékoli z těchto komodit. To je objektivita podle definice. Toto je výpomoc z přírody. Coca-Cola hodně pracovala na vodě, ale nyní uzavírají kontrakty na 17 let s pěstiteli v Turecku, aby mohli prodávat džus do Evropy. A dělají to proto, že chtějí mít produkt, jež je evropskému trhu blíže. Nekupují ale jen džus; kupují si rovněž uhlík obsažený ve stromech, aby vyrovnali náklady spojené s uhlíkem na přepravu produktu do Evropy. Je zde uhlík, který je nakupován s cukrem, s kávou, s hovězím. Říká se tomu svazkování. Je to vnesení externalit zpět do ceny komodity.


Musíme vzít to, co jsme se naučili v soukromých, dobrovolných normách toho, co nejlepší pěstitelé světa dělají a použít to k formování vládních nařízení, abychom mohli posunout celou produkční křivku. Nemůžeme se zaměřovat jen na určování nejlepšího, musíme pohnout i se všemi ostatními.


Není to o tom, na co myslet, ale jak myslet. tyto společnosti začaly přemýšlet jinak. Jsou na cestě a a neotáčejí se zpět. My všichni jsme na stejné cestě jako oni. Musíme skutečně změnit způsob, jakým nad vším přemýšlíme. Cokoli, co bylo udržitelné na planetě se 6 miliardami, nebude udržitelné na planetě s 9.


Děkuji vám.