Pokud jste dnes zde – a já jsem za to velmi ráda – pak jste již všichni slyšeli, jak nás trvale udržitelný rozvoj může zachránit před námi samými. Nicméně pokud právě nejsme na TEDu, často slýcháme, že politika trvale udržitelného rozvoje zkrátka není realizovatelná, zejména ve velkých městských oblastech, jako je New York City. A to proto, že většina lidí s rozhodovacími pravomocemi ve veřejném i soukromém sektoru skutečně nemá pocit, že jsou v nebezpečí.

Jedním z důvodů, proč tu dnes jsem, je pes, opuštěné štěně, které jsem našla jednou za deště v roce 1998. Časem vyrostlo v mnohem větší fenku, než jsem očekávala. Když vstoupila do mého života, bojovali jsme právě proti plánu zbudovat obrovské zařízení na zpracování odpadu v nábřežní oblasti East River, přestože naše malá část města se již potýkala s více než 40 % veškerého odpadu města. Továrna na úpravu čistírenských kalů, čistírna odpadních vod, čtyři elektrárny, největší světové centrum pro distribuci potravin a další průmysl k nám přiváží dieselové kamiony během více než 60 000 cest týdně. Naše oblast má také jeden z nejnižších podílů parků na obyvatele ve městě.

Takže když mě kontaktoval Úřad pro správu parků kvůli grantu na výsadbu zeleně za 10 000 dolarů na podporu projektů v nábřežní oblasti, řekla jsem si, že to myslí opravdu dobře, ale jsou trochu naivní. Žila jsem v této oblasti celý svůj život, a proto vím, že je nemožné se dostat k řece právě kvůli všem těm roztomilým zařízením, jež jsem už zmínila. Jednoho rána jsem šla běhat se svou fenkou a ona mne zatáhla do místa, které jsem považovala jen za další černou skládku. Byl tam plevel, hromady smetí a jiné věci, o kterých se tu nebudu zmiňovat, ale ona mě táhla dál – a na konci té hromady jsem spatřila řeku. Najednou jsem věděla, že tento zapomenutý konec ulice, opuštěný stejně jako kdysi má fenka, která mne sem zavedla, stojí za záchranu a může se stát hrdým počátkem komunitní revitalizace nového jižního Bronxu.

A stejně jako můj pes i tento nápad vyrostl víc, než jsem očekávala. Získali jsme obrovskou podporu a Hunts Point Riverside Park se stal prvním nábřežním parkem v jižním Bronxu za více než 60 let. Původní grant 10 000 $ jsme navýšili více než 300krát na park za 3 miliony dolarů.

A na podzim se zde s mým milovaným vezmeme. (potlesk) Děkuji. To je on, mačká všechny ty čudlíky tam vzadu, což prakticky dělá neustále. (smích) (potlesk)

Ale ti z nás, kdo žijí v komunitách environmentální spravedlnosti, jsou světlou výjimkou. Problémy cítíme už nějakou dobu a cítíme je i dnes. Environmentální spravedlnost – pro ty z vás, kdo tento termín neznají – znamená něco v tomto smyslu: žádná komunita by neměla trpět více environmentálními břemeny a požívat méně výhod než kterákoliv jiná.

Bohužel, barva pleti a společenská příslušnost jsou nesmírně spolehlivými ukazateli, pokud jde o to, kde najdete dobré věci, jako jsou parky a stromy, a kde ty špatné, jako jsou elektrárny a továrny na likvidaci odpadu. Jako černá Američanka budu dvakrát pravděpodobněji než běloška žít v oblasti, kde zplodiny v ovzduší budou největší riziko pro mé zdraví. Pětkrát pravděpodobněji budu bydlet nedaleko elektrárny nebo chemičky – kde také žiji. Tato rozhodnutí o územním plánování vytvořily nepříznivé podmínky, jež vedly k problémům, jako je obezita, cukrovka a astma. Kdo by vycházel z domu na procházku v toxickém prostředí? Našich 27 % obezity je hodně i na tuto zemi a cukrovka s ní jde ruku v ruce. Jedno ze čtyř dětí v jižním Bronxu má astma. Míra hospitalizací s astmatem našich lidí je sedmkrát vyšší než národní průměr. Důsledky dopadají na každého z nás a všichni draze platíme za likvidaci tuhého odpadu: zdravotními problémy souvisejícími se znečišťováním prostředí, ba co hůř, vězněním mladých černochů a Hispánců, kteří by jinak byli nositeli obrovského potenciálu. 50 % našich obyvatel žije pod hranicí chudoby, 25 % z nás je nezaměstnaných, obyvatelé s nízkými příjmy často využívají pohotovost jako místo základní zdravotní péče. To vše draze na vrub daňových poplatníků s nulovými přínosy. Chudí lidé jsou nejen stále chudí, ale i stále nezdraví.

Naštěstí je zde spousta lidí jako já, kteří usilují o řešení, které krátkodobě nebude ochuzovat životy komunit "barevných" s nízkými příjmy a dlouhodobě nezničí nás všechny. To by nikdo z nás nechtěl a to nás spojuje. Co ještě máme společného?

Tak zaprvé – všichni skvěle vypadáme. (smích) Vystudovali jsme střední, vysokou školu a postgraduál, procestovali zajímavá místa, neměli děti v pubertě, jsme finančně stabilní, nikdy jsme nebyli ve vězení. Prima. (smích)

Ale kromě toho, že jsem černoška, se od většiny z vás liším v několika dalších ohledech. Téměř polovinu budov v mém sousedství jsem viděla lehnout popelem. Můj starší bratr Lenny bojoval ve Vietnamu, jen aby ho zastřelili pár bloků od našeho domu. Bože... Vyrostla jsem s drogovým doupětem přes ulici. Jo, jsem chudé černé dítě z ghetta. Těmito věcmi se od vás liším. Ale věci, které máme s vámi společné, mne zase oddělují od lidí v mé komunitě, a nyní jsem mezi těmito dvěma světy a mám dost odvahy, abych bojovala za spravedlnost.

Takže: jak to, že jsou naše životy tak jiné? Koncem 40. letech můj otec – stevard ve vlaku a syn otroka – koupil dům v Hunts Point v jižním Bronxu a o pár let později si vzal moji maminku. Tehdy naši komunitu tvořila převážně bílá pracující třída. Můj otec nebyl sám a zatímco i jiní jemu podobní uskutečňovali svou verzi amerického snu, v jižním Bronxu a mnoha městech v zemi se stal běžným odliv bílých obyvatel. Banky začaly červenou diskriminační čárou oddělovat části města, včetně té naší, které se tak náhle ocitly mimo dosah jakýchkoliv investic. Mnoho majitelů domů uvěřilo, že je pro ně výhodnější své domy spálit a získat peníze z pojištění, než je za těchto podmínek prodávat, a to bez ohledu na mrtvé nebo zraněné bývalé nájemníky.

Hunts Point byl původně regionem, kde lidé do práce chodili pěšky. Jenže nyní neměli ani práci, ani domov, kam by šli. K našim problémům přispěla stavba státní dálnice. Robert Moses zahájil agresivní kampaň za rozšíření dálnic ve státě New York. Jedním z jeho hlavních cílů bylo zajistit snadnější cestu obyvatel z bohatých komunit okresu Westchesteru na Manhattan. Jižní Bronx, který leží mezi nimi, neměl šanci. Obyvatelé často dostávali výpověď ani ne měsíc před stržením svých obydlí. 600 000 lidí bylo vystěhováno. Obecně se mělo za to, že z jižního Bronxu pocházeli jen pasáci a prostitutky. A jak by se na vás mohlo nepodepsat, když od útlého dětství posloucháte, že z vaší komunity nikdy nevzejde nic dobrého a že je špatná a odporná? Majetek mé rodiny byl tedy nyní bezcenný, ale stále to byl domov a to jediné, co jsme měli. Naštěstí pro mě, tento domov a láska v něm i pomoc učitelů, mentorů a přátel znamenali dostatek.

Čím je ale tento příběh důležitý? Z pohledu plánování ekonomická degradace vede k degradaci environmentální, a následně sociální. Snižování investic, které začalo v 60. letech, připravilo půdu environmentální nespravedlnosti, jež následovala. Toto zastaralé dělení do zón a regulace užití půdy se používá dodnes, a pokračuje tak výstavba škodlivých továren v mém sousedství. Berou se tyto faktory na vědomí při rozhodování o pravidlech pro užití půdy? Jaké jsou náklady spojené s takovým rozhodnutím a kdo je platí? Kdo z nich má zisk? Vyváží něco to, čím prochází místní komunity? Toto bylo „plánování“, které nebralo ohled na naše nejlepší zájmy.

Když jsme si to uvědomili, rozhodli jsme se udělat vlastní plánování. Ten malý park, o kterém jsem vám vyprávěla, byl první fází budování zeleného hnutí v jižním Bronxu. Napsala jsem federální dopravní grant na jeden a čtvrt milionu pro vyprojektování nábřežní promenády s cyklistickými stezkami. Fyzická zlepšení pomáhají formovat veřejnou politiku v oblasti dopravní bezpečnosti, umísťování odpadních a jiných továren a, pokud jsou správně provedeny, nesnižují kvalitu života komunity. Poskytují příležitost pro zvýšení fyzické aktivity i rozvoj místní ekonomiky, třeba obchodů s jízdními koly, stánků s džusem... Na vybudování projektů první fáze jsme získali 20 milionů dolarů. Toto je Lafayette Avenue – jak ji upravili zahradní architekti firmy Matthews-Nielsen. Až bude tato stezka hotová, spojí jižní Bronx s dalšími více než 400 akry parku Randall’s Island. V tuto chvíli jsme odděleni asi 12 metry vody, ale to se změní.

Když zvelebujeme přírodní prostředí, vrátí nám ze svého bohatství ještě víc. Vedeme projekt s názvem Bronx Ecological Stewardship Training, který poskytuje rekvalifikaci na práci v oblasti ekologické obnovy, takže naši lidé jsou připraveni o tato dobře placená místa soutěžit. Krok za krokem přinášíme do této oblasti práci „zelených límečků“, a lidé tak budou mít finanční i osobní podíl na svém životním prostředí. Dálnice Sheridan je nedostatečně využitá památka z éry Roberta Mosese, postavená bez ohledu na okolí, které rozdělila. I v dopravní špičce je prakticky nevyužívaná. Místní komunita vytvořila alternativní dopravní plán umožňující její odstranění. Máme příležitost dát dohromady všechny zainteresované strany, aby znovu promyslely, jak těchto 28 akrů lépe využít pro parky, finančně dostupné bydlení a místní ekonomický rozvoj.

Také jsme v New York City vybudovali první předváděcí projekt zelených, energeticky úsporných střech nad našimi kancelářemi. Tyto tzv. cool roofs jsou vysoce reflexní povrchy, které nepohlcují solární teplo a přenášejí je do budovy nebo atmosféry. Zelené střechy jsou ze zeminy a živých rostlin. Obojí lze využít místo střešních materiálů z ropy, které pohlcují horko a přispívají ke vzniku „horkého ostrova“ a rozkládají se vlivem slunce, takže je nakonec vdechujeme. Zelené střechy také zadrží až 75 % dešťové vody, čímž snižují nutnost draze financovat čističky městem, které shodou okolností bývají často "spravedlivě" umísťovány v komunitách, jako je ta moje. Také poskytují útočiště pro naše malé přátele! Takže – (smích) – super! Tento projekt je i odrazovým můstkem pro naše podnikání v instalaci zelených střech a přináší do jižního Bronxu práci a udržitelnou ekonomickou činnost. (potlesk) Taky z toho mám radost.

Vím, že Chris říkal, abychom tady nedělali reklamu, ale, když mám všechnu tu pozornost – potřebujeme investory – konec reklamy. Je lepší žádat o odpuštění, než o povolení. Nicméně... (smích) (potlesk)

Takže… Katrina. Před Katrinou měly jižní Bronx a devátý okrsek New Orleansu mnoho společného. Oba byly hustě obydlené chudými lidmi různých etnik a byly zdroji kulturních inovací: třeba hip-hopu a jazzu. Oba byly nábřežní komunity, kde jsou průmyslová a lidská obydlí v těsné blízkosti. V období po Katrině máme stále mnoho společného. Patříme k nejvíce ignorovaným, pomlouvaným a zneužívaným v důsledku nedbalosti regulačních orgánů, zhoubného dělení zón a mizivé odpovědnosti vlády. Zničení devátého okresku ani jižního Bronxu nebylo neodvratitelné, ale obohatili jsme se o cenné lekce, jak se z takového stavu dostat. Jsme více než jen národním symbolem zkázy či problémů řešitelných prázdnými kampaňovými sliby minulých i budoucích prezidentů. Necháme nyní pobřeží Mexického zálivu jednu až dvě desetiletí strádat jako jižní Bronx? Nebo učiníme aktivní kroky a poučíme se ze zdrojů vlastních aktivistů, kteří se zrodili ze zoufalství komunit, jakou je ta moje?

Poslouchejte mne dobře: neočekávám, že jednotlivci, korporace nebo vláda učiní svět lepším místem, protože je to dobré nebo morální. Moje prezentace nastiňuje jen drobet z toho, čím jsem prošla. Jen takový malinký kousíček. Nemáte ani představu. Ale chcete-li, můžu říct později více. Ale, právě podstata nebo to, jak ji člověk vnímá, lidi nakonec motivuje. Osobně se zajímám o tzv. „trojí podstatu“, kterou může udržitelný rozvoj vytvářet. Rozvoj, který má potenciál vyústit v pozitivní výsledky pro všechny zúčastněné: developerské firmy, vládu i komunitu v místě, kam projekty směřují. K tomu v současnosti v New Yorku nedochází a pracujeme s rozsáhlým deficitem územního plánování. Řada státních dotací jde do výstavby navrhovaných velkých krabic a stadionů v jižním Bronxu, ale existuje jen mizivá koordinace mezi městskými zastupiteli při tom, jak si poradit se sílícími efekty zvýšené dopravy, zplodin, tuhého odpadu a dopadu na volný prostor. Jejich přístup k rozvoji místní ekonomiky a pracovních příležitostí je tak laxní, že to není ani k smíchu. Kromě toho všeho nejbohatší světový sportovní tým nahrazuje stadion Yankee, a kvůli tomu zničil dva oblíbené parky. Dnes už máme dokonce ještě méně než tu plastiku, o které jsem mluvila. A přestože automobily vlastní méně než 25 % obyvatel jižního Bronxu, zahrnují tyto projekty tisíce nových parkovacích míst, což omezí hromadnou veřejnou dopravu. Čili v širší debatě chybí komplexní analýza zisků a ztrát z neřešení nemocné, environmentálně zatěžované komunity versus začlenění strukturálních, udržitelných změn. Moje agentura těsně pracuje s Columbia University a dalšími, aby na tyto problémy poukázala.

Ráda bych zdůraznila, že nejsem proti rozvoji. Máme tu město, ne přírodní rezervaci, a já jsem přijala svého vnitřního kapitalistu stejně jako pravděpodobně vy všichni, a kdo ne, tak by měl. Proto nemám problém s tím, že developerské firmy vydělávají peníze. Máme dostatek příkladů, jež ukazují, že udržitelný rozvoj přátelský vůči komunitě může vynést jmění. Další účastníci TEDu, Bill McDonough a Amory Lovins – mimochodem moji hrdinové – ukázali, že to je skutečně možné. S čím však mám problém, je výstavba, která extrémně vykořisťuje politicky zranitelné komunity kvůli zisku. Fakt, že toto pokračuje, je ostuda nás všech, protože my všichni jsme zodpovědní za budoucnost, kterou tvoříme. Ale jednou z možností, které si připomínám, je poučení od vizionářů v jiných městech. To je moje verze globalizace.

Například Bogotá. Chudé, hispánské město plné ozbrojeného násilí a obchodu s drogami – to je reputace ne nepodobná jižnímu Bronxu. Nicméně toto město bylo koncem devadesátých let obdařeno velmi vlivným starostou jménem Enrique Penalosa. Podíval se na demografii: pár Bogoťanů vlastnilo automobil, přesto velká část městských zdrojů byla vyhrazena právě jim. Jako starosta s tím můžete něco udělat. Jeho administrativa zúžila hlavní městské třídy z pěti pruhů na tři, zakázala na nich parkovat, rozšířila pěší zóny a cyklostezky, vybudovala veřejná prostranství a vytvořila jeden z nejefektivnějších autobusových systémů hromadné dopravy na světě. Za své skvělé úsilí byl málem zažalován. Jak ale lidé začali chápat, že byli postaveni na první místo v řešení problémů odrážejících jejich každodenní životy, stala se neuvěřitelná věc. Lidé přestali pohazovat odpadky. Míra zločinnosti klesla, protože ulice ožily lidmi. Starostova administrativa vyřešila několik typických městských problémů naráz za rozpočet třetího světa. V téhle zemi se nemáme jak vymluvit. Je mi líto. Podstatou je, že upřednostnění lidí neznamenalo penalizaci těch, kteří si mohli dovolit auto, ale spíše snahu dát všem Bogoťanům příležitost zapojit se na oživení jejich města. To, že by rozvoj neměl jít na úkor většiny populace je v USA, je stále považováno za radikální myšlenku. Ale příklad Bogoty má sílu to změnit.

Vy jste nicméně požehnaní darem vlivu. Proto jste zde a ceníte si informací, které si tu vyměňujeme. Využijte svůj vliv na podporu komplexní udržitelné změny všude. Nemluvte o ní pouze na TEDu. Snažím se zde vytvořit celonárodní politický program a jak víte, politici jsou lidé. Pomozte mi udělat ze zelené oblíbenou barvu. Pomozte udělat udržitelnost sexy. Udělejte z ní téma vašich konverzací u večeře a na koktejlech. Pomozte mi bojovat za environmentální a ekonomickou spravedlnost. Podpořte investice respektující pravidlo tří ekologických pilířů. Pomozte mi demokratizovat udržitelnost přizváním všech k jednacímu stolu a trváním na tom, že komplexní plánování může být zavedeno kdekoliv. Výborně, mám ještě trochu času!

Když jsem nedávno po snídani mluvila s panem Gorem, zeptala jsem se ho, jak budou aktivisté za environmentální spravedlnost zahrnuti do jeho nové marketingové strategie. Odpověděl, že v rámci grantového programu. Nejsem si jistá, zda pochopil, že to nebyla žádost o sponzoring. Já jsem dávala nabídku jemu. (potlesk)

Trápilo mne, že tento přístup – shora dolů – je ještě stále běžný. Nechápejte mne špatně, my peníze potřebujeme. (smích) Ale místní aktivisté jsou potřeba u jednacích stolů právě v procesu rozhodování. To je těch 90 % energie, které promarníme každý den. Nepřispívejte k tomu plýtváním naší energie, inteligence a těžce nabytou zkušenosti. (potlesk)

Přijela jsem z tak velké dálky, abych se s vámi sešla. Prosím, ať to není zbytečně. Společnou prací se můžeme stát jednou z těch malých, rychle rostoucích skupin jednotlivců, kteří mají tu drzost a odvahu věřit, že skutečně můžeme změnit svět. Na tuto konferenci jsme mohli přijít ve velmi rozdílných fázích života, ale věřte mi, že nás všechny spojuje jeden neuvěřitelně mocný fakt – nemáme co ztratit a máme mnoho co získat. Ciao bellos... (potlesk)