Právě jsem udělala něco, co jsem ještě nikdy předtím neudělala. Strávila jsem týden na moři na výzkumné lodi. Nejsem vědkyně, ale doprovázela jsem významný vědecký tým z Univerzity v Jižní Karolíně, která mapuje pohyb ropné skvrny, způsobené BP, v Mexickém zálivu. Mimochodem, toto je loď, na které jsme byli. Vědci, s kterými jsem tam byla, nestudovali vliv ropy a ostatních látek na velké živočichy – jako jsou ptáci, želvy, delfíni, a jiná okouzlující zvířata. Zaobírají se těmi opravu malými živočichy, kteří slouží jako potrava těm o trochu větším, kteří jsou nakonec sněděni těmi velkými zvířaty. A oni zjistili, že dokonce jen stopové části ropy a dispersantů mohou být vysoce toxické pro fytoplankton, což je opravdu špatná zpráva, neboť na něm závisí velká část životů. Takže narozdíl od toho, co jsme slyšeli před několika měsíci o tom jak se 75 procent té ropy jaksi zázrakem vytratilo a my si s tím nemusíme dělat starosti.

Tato zkáza je stále neodhalena. Ještě pořád si razí svou cestu potravním řetězcem. To by nás nemělo překvapit. Rachel Carson – kmotra moderní ekologie – nás před tímto varovala již v roce 1962. Upozorňovala, že dohlížející lidé – jak je označovala – kteří kobercově bombardovali města a pole toxickými insekticidy jako je DDT, zkušeli zničit jen ty malé živočichy, hmyz, ne ptáky.

Ale zapomněli na jedno: na skutečnost, že ptáci se živí červy, že drozd jí hodně červů, kteří jsou teď plní DDT. A tak se drozdí vejce nevyklubala, a zpěv ptáků se vytratil, města utichla. Proto se ta kniha jmenuje "Tiché jaro". Snažím se nastínit, co mě opětovně přivádí do Mexického zálivu, i přestože jsem Kanaďankou, a nevedou sem ani moje rodinná historie. Podle mě je to proto, že si myslím, že jsme ještě plně nezjistili, jaký je rozsah této katastrofy, co to znamená sledovat, jak je do našeho světa udělána díra, co to znamená sledovat obsah Země řinoucí se ven živě v televizi 24 hodin denně po dobu měsíců. poté, co si tak dlouho říkáme, že naše nástroje a technologie mohou kontrolovat přírodu, najednou jsme byli tváří v tvář naší slabosti, nedostatku kontroly, když se ta ropa vyvalila ven a my se snažili ji zadržet – cylindry, ??? a nezapomenutelný ??? – zářný nápad střílet staré pneumatiky a golfové míčky dolů do díry světa.

Ještě víc zarážející než dravá síla valící se z té studny je ta nedbalost, s kterou byla ta síla spuštěna – lehkomyslnost, nedostatek plánování, které je příznačné pro tuto operaci od hloupení až po úklid. Je-li tu jedna věc, kterou nedostatečné jednání BP osvětlilo pak je to, že jako kultura jsme se dostali přiliš daleko v ochotě riskovat s věcmi, které jsou vzácné a nenahraditelné – a že tak číníme bez záložního plánu, bez strategie, jak z toho ven. A BP rozhodně nebylo naší první zlušeností takového chování v posledních letech. Naši vůdci nás kvuli ropě nahlani do války namlouvajíce si, že je to pro dobro spolu s oslavnými tanci a uvítáním lidu, a pak jsou to roky smrtící a zniřující kontroly Frankensteinove obléhání a vlny nesouhlasu vzpoury a opět, žádný plán jak z toho ven.

Naší finanční kouzelníci se stávají obětí obdobné přehnané sebe důvěry, kteří přesvědčují sami sebe, že ta poslední nafouklá bublina je nový druh trhu – ten typ, který nikdy neklesá. A když se tak nevyhnutelně stane, ti nejlepší a nejchytřejší sáhnou po finanční verzi tzv "junk shot" – v tomto případě hažou obrovské sumy jinak potřebných veřejných peněz dolů do úplně jiného typu díry. Jako v případě BP, díra je nakonec ucpána, alespoň dočasně, ale ne dřív než to stojí obrovskou cenu. Musíme přijít na to proč necháváme, abz k takovým věcem došlo, protože my jsme uprostřed co může být naší vůbec nejvěčí sázkou ze všech: rozhodnutí co dělat či nedělat ve vztahu ke klimatickým změnám.

Jak teď jistě víte, velká část času je strávena tím, jak v této zemi, tak kolem světa, uprostřed debaty o klimatu. Otázkou "Co když vědci mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) nemají pravdu?" mnohem příznačnou otázkou – slovy Evelyn Fox Kellerové, fyzičky z MIT – je "Co když tito vědci mají pravdu?" vzhledm k důležitosti, klimatická krize jasně volá potom, abychom jednali na preventivním základě – teorie říká, že když je lidské zdraví a prostředí výrazně ohroženo a jsou-li následky nevratné nemůžeme si dovolit čekat na dokonalou vědeckou jistotu.

Lepší chybovat na straně opatrnosti. Ještě více zjevně, břemeno důkazu, že dané jednání je bezpečné by nemělo být na straně veřejnosti, která může být poškozena ale spíše na průmyslu, který stojí na zisku. Ale klimatická politika ve vzspělých zemích – doté míry do jakě vůbec existuje – není postavena na opatrnosti, ale spíše na analzye cena-výkon – hledání způsobu jednání, o kterém si ekonomové myslí, že bude mít nejmenší dopad na náš HDP.

Takže spíše než se ptát, jak si opatrnost žádá, co můžeme udělat co nejdříve je to možné abychom se vyhnuli možné katastrofě, ptáme se na zvláštní otázky jako je tato: "Do jaké poslední možné chvíle můžeme čekat než začneme vážně snižovat emise? Můžeme to odsunout do roku 2020, 2030, 2050?" Nebo se ptáme, "Jak moc můžeme planetu nechat oteplit a stále přežít? Můžeme to nechat dva stupně, tři, nebo – kam směřujeme nyní – čtyři stupně Celsia?"

A mimochodem, předpoklad, že můžeme bezpečně ovládat užasně spletitý klimatický systém Země jako kdyby měla termostat, činit planetu ani ne moc teplou, ani ne moc studenou, ale tak akorát – tak trochu styl zlatovlásky – je čistá fantasie, která nepřichází od vědců klimatu, ale od ekonomů, kteří roubují své mechanismy myšlení na vědu.

Ve skutečnosti, prostě jednoduše nevíme, kdy se stane to oteplování, které jsme vytvořili zcela ohromeno zpětnými vazbami. Takže ještě jednou, proč takhle bláznivě riskujeme z tím, co je cenné? Možná vás teď napadá řada různých vysvětlení, jako například nenasytnost. To je oblíbené vysvětlení, a je v něm mnoho pravdy. Protože podstupovat velké nebezpečí, jak všichni víme, vynáší velké peníze. Dalším vysvětlením nezodpovědnosti, které často slyšíme je arogance. Nenasytnost a arogance jsou úzce spjaté když jde o nedbalost.

Například, jste-li 35ti letý bankéř, který vydělává 100krát víc než neurochirurg, pak potřebujete příběh, potřebujete historku, která učiní tuto nerovnost přijatelnou. A ve výsledku nemáte tolik možností. Buď jste neuvěřitelně dobrý podvodník a prostě vám to projde – obehráli jste ten systém – nebo jste jakýsi geniální chlapec, takový, jakého svět ještě neviděl. Teď obě možnosti – geniální chlapec a podvodník – vás učiní přehnaně sebevědomým a tím pádem více náchylným, riskovat v budoucnosti ještě více.

Mimochodem, Tony Hayward, bývalý CEO v BP, měl na stole plaketu, ve které bylo vyryto toto inspirující motto: "Co by se pokusil udělat, kdybys vědel, že nemůžeě prohrát?" Tohle je ve skutečnosti celkem oblíbená plaketa a toto je dav přehnaně úspěšných, takže se vsadím, že někteří z vás tuto plaketu mají.

Nestyďte se. Odložit strach z neúspěchu stranou může být celkem dobrá věc, trénujete-li na triatlon nebo se připravujete na TED přednášku, ale osobně si myslím, že lidé, kteří mají moc odstřelit naše hospodářství a zdevastovat naši ekologii by byli lepší, kdyby jim na zdi vysel obrázek Ikara, protože – nebo té konkrétně ten – ale chci, abysi vědomovali možnost neúspěchu po celou dobu.

Takže máme nenasytnost, máme přehnanou sebedůvěru / aroganci, ale vzhledem k tomu, že jsme zde na TEDWomen (TEDženy), vezmeme v úvahu ještě další faktor, který může v určité malé míře přispívat k společenské nedbalosti. Nebudu tenhle bod nijak rozpitvávat, ale studie ukazují, že ženy -investoři jsou mnohem méně náchylné nezodpovědně riskovat jako muži, právě proto, jak už jsme slyšeli, že ženy nemají tendenci trpět přehnanou sebe důvěrou tak jako muži.

Takže se ukazuje, že být némě placen a chválen má i své výhody – přinejmenším pro společnost. Na druhou stranu, neustále slyšet, že jste nadaní a jedineční a zrození k vládnutí má výrazně stinné stránky pro společnost. A tento problém – říkejme tomu nebezpečí zvýhodnění – nás posouvá blíže, myslím si, ke kořenům naší společné nedbalosti. Protože nikdo z nás – přinejmenším na severní polokouli – ani muži, ani ženy, nejsme zcela vyloucoučeni z této zprávy. Tady o tom mluvím.

Ať už jim aktivně věříme nebo je uvědoměle odmítáme, naše kultura zístává v sevření jestých archetipálních příběhů o nadvládě nad druhými a nad přírodou. Příběh nově objevených hranic a dobývajících průkopníků, příhěh o osudovosti, příběh o zkáze a spáse. A ve chvíli, kdy si myslíte, že se tyto příběhy vztrácejí do minulosti, a že jsme je překonali, objěví se na těch nejpodivnějších místech. Například, narazila jsme na tuto reklamu před damskými toaletami na letišti v Kansas City.

Je to na nový robusní telefon of Motoroly, ano, opravdu tam stojí, "Uhoďte matku přírodu do tváře." A neukazuji to jen proto, abych se opírala do Motoroly – to je jen něco navíc. Ukazuji to, protože – nejsou sponzorem, že ne? – protože, svým způsobem to je hloupá verze našeho základního příběhu. Dali jsme matce přírodě pohlavek a vyhráli jsme. Vždy vyhrajeme, ptotože vládnout přírodě je naším osudem. Ale tohle není jediná pohádka, kteoru si o přírodě namlouváme. je tu ještě jedna, stejně důležitá, o tom, jak ta samá matka příroda je opatrující a nezlomná, takže nikdy nemůžeme tuto hojnost vyčerpat.(???)

poslechněme si Tony Haywarda ještě jednou. "Mexický záliv je velmi velký oceán. Množství ropy a dispersantů, které tam vypouštíme je nepatrným množstvím v porovnání s obsahem vody." Jinými slovy, oceán je velký, on to vstřebá. Tento základní předpoklad neomezenosti umožňuje, abychom podstupovali tento bezstarostný risk. Protože toto je naším opravdovým hlavním příběhem.

Jakkoliv hodně to zaneřádíme (pokažíme) vždy zde bude víc – víc vody, víc půdy, víc nedočených zdrojů. Nová bublina nahradí tu starou. Přijde nová technologie, aby napravila nepořádek, který tu zanechala ta předchozí. Jistým způsobem, to je ten příběh o osídlení Ameriky, obzory, které se zdají nevyčerpatelné a do kterých evropané utíkali. Je to rovněž příběh moderního kapitalismu.

Protože to bylo bohatství této půdy co umožnilo zrození našeho ekonomického systému, toho, který nemůže přežít bez neustálého růstu a nekonečného dodávání nových obzorů. Problémem je, že tento příběh byl vždy lží. Země měla vždy své limity, ty jen byly mimo náš dohled. A nyní na tyto limity narážíme na několika frontách. Věřím, že to víme, a i přesto se nacházíme uvězněni v jakési smyčce z příběhů. Nejen, že pokračujeme ve opětovném vyprávění těch samých unavených příběhů, ale činíme tak nyní se zuřivostí a vztekem, že upřímně, hraničí ???

Jak jinak vysvětlit kulturní prostor okupovaný Sarah Palinovou? Nadruhou stranu, nabádající nás "vrtej kotě, vrtej," protože Bůh vložil tyto zdroje do země, abychom je mohli využít a na druhou stranu jásající v nedotčené kráse Aljašské divočiny ve své televizní reality show. Dvojitá zpráva je uklidňující a stejně tak šílená. Ignorujte ty plážící se obavy, že jsem konečně narazili na zeď. Stále zde není hranic. Vždy tu budou další hranice. Takže se přestaňte strachovat a nakupujte. bylo-li by to pouze o televizní reality show Sarah Palinové. V ekologických kruzích časo slyšíme, že spíše než posun o obnovitelným, měli bychom ject dál jak jsme zvyklí. Toto hodnocení, bohužel, je příliš optimistické. Pravdou je, že jsme již vyčerpali obrovské množství jednoduše dostupných fosilních paliv, takže jsme již vstoupili do doby příliš riskntního podnikání, doby extrémné energie. To znamená vrtat ropu v nejhlubších vodách, včetně zamrzlého Arktického moře, které vyčistit může být jednoduše nemožné. To znamená obří hydraulické (???) plyn a obří pásy uhelných dolů, jaké jsme ještě nevideli. A nekontroverznější je dehtový písek. Vždy mě překvapí jak málo vědí lidé mimo Kanadu o dehtovém písku v Albertě, což je projekt letošního roku, která se má stát hlavním zdrojem dovážené ropy do Spojených Států.

Je potřeba tomu věnovat chvíli, abychom porozumněli, oč jde, protože věřím, že to mluví k nedbalosti (???) a cestě, na které se nacházíme jak nic jiného. Takže tady se ten dehtový písek nachází, pod jedním z posledních úžasných severských boreálních lesů. ta ropa není tekutá, nemůžete jen tak vyvrtat díru a čarpat ji nahoru. Ropa dehtového písku je pevná, smíšená se zeminou. Takže abyste se k ní dostali, musíte nejdříve vykácet ty stromy. potom strhnete svrchní půdy a dostanete se k tomu ropnému písku.

Tento proces vyžaduje velké množství vody, která je následne napouštěna do obřích jedovatých kalových nádrží. To je velmi špatná zpráva pro místní domorodé lidi, kteří žijí níže po proudu a kteří hlásí varovně vysoké výskyty rakoviny. Podívejme se na tyto obrázky, je těžké si uvědomit v jakém měřítku se to odehrává, můžeme to již zahlédnout z vesmíru a může to dosáhnout až velikosti Anglie. Myslím, že pomáhá, když se podíváme na ty náklaďáky, které převáží zemi, nejvetší jaká byla kdy postavena (???) Tohle je človek, tady dole vedle toho kola.

Tvrdím, že tohle není těžba ropy, to není ani důlní těžba. Tohle je pozemní stahování z kůže. Rozsáhlá, živá krajina, která je zničena, a zanechána v jediném odstínu šedé. Měla bych se přiznat, že si dělám starosti, že tohle bude ohavnost, pokud se tím nevzpustí jedna částice uhlíku (???) Ale pravdou je, že v průměru přeměna toho sajrajtu v ropu vytváří asi tak třikrát více skleníkových plynů než při výrobě běžné ropy (???) v Kanadě. Jak jinak to popsat, než jistý druh masového šílenství?

Když konečně víme, že je potřeba se učit, jak žít na povrchu naší planety, využitím sluneční energie, větru a vln, zběsile hrabeme, abychom se dostali k tomu nejšpinavějším, nejvíce emisním věcem, jaké si lze představit. Sem nás zavedl náš příběh o nekonečném růstu, do této černé díry uprostřed mé země – místo takové planetární bolesti, že jako ten gejzír způsobený BP, můžeme jej trpět jen po určitou dobu (??). Jak ukázal Jared Diamond a ostatní, toto je jak civilizace páchá sebevraždu, sešlápnutím plynu ve chvíli, kdy bychom měli šlápnout na brzdu. Problém našeho hlavního příběhu je, že na to má i odpověď. Na poslední chvíli, budeme zachráněni tak jako v každém hollywoodském filmu, tak jako vykoupení (???) Samozřejmě naším světským náboženstvím je technologie. Možná jste si všimli, že je zde více a více titulků jako je tento.

Idea, která stojí ta touto formou geoinženýrství, jak se to nazývá, je, že jak se planeta otepluje, možná budeme schopni vystřelovat částice sulfátů a hliníku do stratosféry, abychom odrazili některé te slunečních paprsků zpět do vesmíru, a tím ochladili planetu. Šílený plán – nevymýšlím si to – by položil něco, co je vlastně zahradní hadice 31 km vysoko do nebe, zavěšené na balónech, aby chrlila oxid siřičitý.

Takže řešením znečištění je ještě větší znečištění. jeto vlastně velmi podobné tomu "junk shotu". Vážení vědci, kteří jsou zapojeni do tohoto výzkumu zdůrazňují, že tyto metody jsou doposud zcela neotestované. Nevědí, zda budou fungovat, a nevědí ani jaký druh strašných vedlejších účinků to může rozpoutat. Nicméně, pouhé zmínění geoinženýrství je v určitých kruzích vítáno – především v medíálních kruzích – s úlevou cáklou s euforií. Úniková cesta byla nalezena. Nové hranice byly objeveny. Co je nejdůležitější, nakonec nemusíme měnit náš životní styl.

Vidíte, pro některé lidi, je záchráncem muž v rozevláté košili. Pro jiné, je to muž se zahradní hadicí. Opravdu strašně moc potřebujem nový příběh. Příběhy, které mají jiný druh hrdinů, kteří jsou ochotni riskovat jiným způsobem – risk, který se postaví nezodpovědnosti čelem – který zrealizuje princip prevence, i kdyby to znamenalo přímou akci – jako například stovky mladých lidí budou zatčeni blokujíce špinavé elektrárny nebo bojovat o odstranění uhelných dolů v horách (???).

Potřebujeme příběhy, které nahradí ten lineární příběh nekonečného růstu kruhovým příběhem, který nám připomene, že co jde v kruhu je v kruhu, že to je náš jediný domov. Tady není úniková cesta. říkejte tomu intuice, říkejte tomu fyzika, akce a reakce, řikejte tomu opatrnost: princip, který nám připomíná, že život je přiliš vzácný než, abychom jej riskovali pro zisk. Děkuji.