Myslím, že všichni jsme prošli obdobím, kdy jsme se zajímali o romantické záhady spojené s dávno zaniklými civilizacemi: Mayové na Yucatánu, civilizace Velikonočního ostrova, Anasaziové, civilizace úrodného půlměsíce, Angkor Wat, Velké Zimbabwe a další. Během posledních dvou desetiletí archeologové prokázali, že problémy spojené se životním prostředím byly jednou z hlavních příčin jejich zániku. Na druhé straně – na mnoha místech světa fungovaly společnosti, které se vyvíjely po tisíce let bez vážnějších existenčních problémů – například v Japonsku, na Jávě a na ostrovech Tonga a Tikopia. Z toho plyne, že společnosti v určitých oblastech jsou méně stálé než v jiných. Jak vysvětlit, co způsobuje, že některé společnosti jsou křehčí než jiné? Tato otázka očividně souvisí i s naší současnou situací, protože i ze současných společností už některé zanikly, například v Somálsku, Rwandě a v bývalé Jugoslávii. Některé další společnosti se možná ke svému pádu blíží: Nepál, Indonésie a Kolumbie.

A naše společnost? Z jakých historických událostí se můžeme poučit, abychom se vyhnuli úpadku a zániku, který potkal tolik starých civilizací? Odpověď na tuto otázku samozřejmě bude obsahovat víc než jednu příčinu. Pokud někdo tvrdí, že jediný faktor vysvětluje rozpad civilizací, okamžitě víte, že mluvíte s hlupákem. Tohle je komplexní téma. Jak se ale v té složitosti můžeme vyznat? Když jsem analyzoval rozpady společností, vyšlo mi pět základních bodů; seznam pěti věcí, na které se zaměřuji, když se snažím porozumět kolapsu. Vysvětlím vám to na příkladu zániku civilizace grónských Vikingů. Byla to evropská společnost s písemnými záznamy, takže o lidech a jejich cílech toho víme poměrně dost. V roce 984 osídlili Grónsko a kolem roku 1450 se jejich společnost zhroutila a všichni její členové vymřeli.

Proč? Projdeme si pět bodů na mém seznamu. Zaprvé – jaké dopady měla lidská činnost na životní prostředí? Lidé neuváženě ničí zdroje, na nichž závisejí. V případě grónských Vikingů to byla eroze půdy a odlesnění, což byl zásadní problém, protože potřebovali stromy k výrobě dřevěného uhlí, které pak používali k výrobě železa. V evropské době železné tak jejich společnost nemohla vyrábět železo. Další položkou na mém seznamu je změna klimatu. Klima se může ochlazovat nebo oteplovat, může být vlhčí nebo sušší. V případě grónských Vikingů šlo o ochlazení – na konci 14. století a hlavně v 15. století. Chladnější klima nemusí mít nutně fatální důsledky – Inuitům (Eskymákům), kteří žili v Grónsku v té samé době, se v chladnějších podmínkách dařilo dobře. Proč se v něm nedařilo i Vikingům?

Třetím bodem na seznamu jsou vztahy se sousedními přátelskými společnostmi, které mohou v případě nouze pomoci. Pokud společnost takovou podporu nemá, je náchylnější k rozpadu. Vikingové v Grónsku obchodovali se svou mateřskou zemí, Norskem. Obchodní styky postupně ustávaly, zčásti protože Norsko oslabovalo a zčásti kvůli zamrzlým vodám mezi Grónskem a Norskem.

Čtvrtou položkou na seznamu jsou vztahy s nepřátelskými společnostmi. V případě grónských Vikingů byli nepřáteli Inuité (Eskymáci), kteří v Grónsku také žili. Víme, že Inuité zabíjeli Vikingy a – to je pravděpodobně důležitější – blokovali Vikingům přístup k vnějším fjordům, v nichž Vikingové lovili lachtany v nejtěžším ročním období.

Pátým a posledním bodem na seznamu jsou politické, ekonomické, sociální a kulturní faktory, které přispívají k tomu, s jakým úspěchem daná společnost pochopí a vyřeší problémy životního prostředí. V případě grónských Vikingů byly kulturními faktory, které ztěžovaly řešení problémů, jejich křesťanské závazky – velké investice do výstavby katedrál, dále na soutěži založená společenská struktura a nenávist k Inuitům, od nichž se nechtěli nic učit. Takto tedy můj seznam pěti bodů vysvětluje pád a zánik Vikingů v Grónsku.

Jak je na tom naše současná společnost? Posledních pět roků jezdím s rodinou do jihozápadní Montany, kde jsem v mládí pracoval při sklizních. Montana na první pohled vypadá jako jedna z nejzachovalejších částí USA. Podívejte se ale pozorněji a uvidíte, že Montana se potýká se závažnými problémy. Projedeme si znovu ten seznam: lidské dopady na přírodu. Ano, zásadní. Toxický odpad z dolů způsobil škody za miliardy dolarů. Postřiky proti plevelu v Montaně stojí téměř 200 miliónů dolarů ročně. Zmizely zemědělské oblasti kvůli salinizaci půdy, má problémy se správou lesů a problémy s lesními požáry. Druhý bod na seznamu: klimatické změny. Ano – podnebí v Montaně se otepluje a je sušší. Zemědělství v Montaně je závislé na zavlažování vodou z tajícího sněhu. Taje sníh, ale i ledovce, které v místním národním parku pomalu ubývají, což je pro zemědělství a zavlažování v Montaně špatná zpráva.

Za třetí: dobré vztahy se sousedy, které napomáhají stabilitě. V současnosti více než polovina příjmů Montany pochází odjinud – z mezistátních plateb sociálního pojištění, investic a podobně. V porovnání s ostatními státy USA je proto Montana zranitelnější.

Za čtvrté: vztahy s nepřáteli. Lidé v Montaně mají stejné problémy jako ostatní Američané, vyplývající z americké zahraniční politiky, problémy spojené s ropou a teroristickými útoky. Poslední, pátý bod: otázka, jaký vliv mají politické, ekonomické, sociální a kulturní postoje. V obyvatelích Montany jsou zakořeněny hodnoty, které dnes působí spíše proti úspěšnému řešení jejich problémů. Dlouhodobá orientace na dřevařský a těžební průmysl a na zemědělství bez vládních regulací. Co fungovalo dobře v minulosti, už nejspíš nefunguje v současnosti.

Studuji rozpady společností minulých i současných. Můžeme z toho vyvodit obecné závěry? Stejně jako Tolstého konstatování, že každé špatné manželství je špatné z různých důvodů, tak i za rozkladem každé společnosti stojí různé příčiny. I přesto zde ale můžeme vidět určitá společná témata, která ze srovnání společností minulých i současných vyplývají. Jeden ze společných znaků souvisí s tím, jak rychle se společnosti rozpadají poté, co dosáhly svého vrcholu. Mnohé společnosti nezanikaly postupně; postupně rostly, bohatly a získávaly moc a pak se během krátké doby, několik desetiletí poté, co dosáhly vrcholu, zhroutily. Například klasická civilizace Mayů na Yucatánu se začala hroutit na začátku 9. století, doslova několik desetiletí poté, co Mayové vystavěli své největší monumenty a populace byla nejčetnější.

K rozpadu Sovětského svazu také došlo během několika dekád, možná i jen během deseti let, poté, kdy byl Sovětský svaz nejsilnější. Analogicky můžeme popsat růst bakterií na Petriho misce. Rychlý kolaps nastává nejčastěji tehdy, když dojde k nerovnováze mezi dostupnými zdroji a jejich spotřebou nebo k nerovnováze mezi ekonomickými výdaji a ekonomickými možnostmi. Bakterie v misce se množí. Řekněme, že jejich počet se s každou generací zdvojnásobí a že pět generací před koncem je miska z 15/16 prázdná. V další generaci je prázdná ze 3/4 a v další generaci je z poloviny prázdná. Během jedné další generace se bakterie rozmnoží po celé zbývající polovině misky. Dochází jim živiny a zanikají. Takže děje se to běžně, že společnosti zaniknou velmi krátce poté, co dosáhnou vrcholu.

Matematicky řečeno, pokud vás zajímá současný stav společnosti, neměli byste se zaměřovat na hodnotu matematické funkce, ale spíš na její první a druhou derivaci. To je první zobecnění. To druhé je, že nepatrné rozdíly v prostředí, kterých je dost, způsobí, že určitá civilizace je méně stabilní než jiná; mnohým z nich dosud přesně nerozumíme. ze stovek ostrovů, proč právě Velikonoční ostrov dopadl jako nejhorší případ úplného odlesnění? Ukazuje se, že se na něm podílelo devět různých přírodních faktorů, z nich některé velmi mírné, které působily proti této společnosti: spad sopečného prachu, nadmořská výška, množství srážek. Jedním z nepatrných vlivů je, že důležitým zdrojem živin pro pacifický ostrovní ekosystém je spad kontinentálního prachu ze střední Asie. Na Velikonoční ostrov ho ze všech pacifických ostrovů spadne nejméně, živiny z půdy se tu proto vyčerpají rychleji. O tom jsme ale až do roku 1999 vůbec nevěděli.

Některé společnosti proto mají kvůli nepatrným rozdílům prostředí blíže k zániku než jiné. A ještě jedno poslední zobecnění. Na Kalifornské univerzitě přednáším studentům nižších ročníků o rozpadech civilizací. Ti studenti vůbec neumí pochopit, jak je možné, že si lidé neuvědomovali, kam jejich společnost spěje? Jak mohli lidé na Velikonočním ostrově vykácet úplně všechny stromy? Co si asi mysleli, když poráželi poslední palmu? Neviděli snad, co způsobují? Jak to, že si lidé v zaniklých civilizacích neuvědomovali důsledky svých činů na životní prostředí a včas nepřestali? Předpokládám, že pokud se lidská civilizace nezhroutí, pak se možná lidé v dalším století budou ptát: Jak je možné, že lidé v roce 2003 neviděli tak zřejmé věci, které způsobují, a včas je nenapravili? Těžko chápeme, co se stalo v minulosti. A v budoucnosti půjde jen těžko pochopit to, co děláme teď. Snažím se proto vytvořit hierarchicky uspořádaný soubor příčin způsobujících, že společnosti v řešení svých problémů selžou. Proč nevidí problémy a pokud ano, proč s nimi něco nedělají? A pokud dělají, proč se jim nepodaří je úspěšně vyřešit?

Udělám dvě zobecnění: Zaprvé – jednou z věcí, která zvyšuje pravděpodobnost kolapsu, je rozpor mezi krátkodobými zájmy mocenských elit a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku, zvláště pokud elity nemusí nést následky za své činy. Ve společnosti, kde krátkodobé výhody pro elity nejsou dobré pro společnost jako celek, existuje nebezpečí, že elity svým počínáním přivedou společnost k rozpadu. V případě kompetitivní společnosti grónských Vikingů založené na soutěži se náčelníci zajímali především o to, aby měli co nejvíce květin, ovcí a potravin a získali tak silnější postavení mezi sousedními náčelníky. To vedlo k nadužívání půdy, přehnanému chovu ovcí a zvýšené kontrole nad rolníky. To způsobilo, že náčelníci sice krátkodobě získali moc, ale z dlouhodobého hlediska tím společnost přivedli k zániku.

Stejný střet zájmů je velkým nebezpečím i pro současné USA. Hlavně proto, že americké mocenské elity se často dokáží odpojit od následků tím, že žijí ve střežených vilách, pijí balenou vodu a podobně. Během několika posledních let je zřejmé, že podnikatelské elity si uvědomily, že mohou dosáhnout svých krátkodobých cílů postupy, které jsou dobré pro ně, ale ne pro společnost, jako například miliardové úniky z Enronu a dalších firem. Dobře si uvědomovali, že jim taková činnost přináší z krátkodobého hlediska užitek, dlouhodobě je ale pro společnost špatná. To je tedy první zobecnění, proč společnosti dělají špatná rozhodnutí: střet zájmů.

Druhým zobecněním je, že pro společnost je velmi obtížné dělat "správná" rozhodnutí, pokud jsou v rozporu se zakořeněnými hodnotami, které jsou užitečné za některých okolností a za jiných jsou překážkou. Například grónské Vikingy v jejich nehostinném prostředí po 450 let držely pohromadě sdílené náboženské závazky a silné propojení celé společnosti. Ale obě dvě věci – oddanost náboženství a společenská jednota – Vikingům ztížily, aby přijali nezbytné změny a aby se poučili z příkladu Inuitů. Nebo současná Austrálie. Jedna z věcí, která umožnila Austrálii přežít v takové vzdálenosti od evropské civilizace po 250 let, je její britská identita. Dnes ale tato oddanost britské identitě Australanům nijak nepomáhá v adaptaci na asijské prostředí. Je obzvlášť těžké změnit směr, když to, co vám způsobuje problémy, je zároveň zdrojem vaší síly.

Jak to všechno dopadne? Všichni víme o spoustě časovaných bomb, které na světě tikají. Bomby, které vybouchnou během několika desetiletí – nejdéle do padesáti let, z nichž každá nás může úplně zničit. Časovaná bomba vody, půdy, klimatických změn, nepůvodních druhů, fotosyntetického stropu, populačních problémů, jedů a tak dále... je jich asi tak dvanáct. Všechny vybouchnou nejdéle do padesáti let, většina během následujících desetiletí a některé na určitých místech dokonce ještě dříve. Při tempu, kterým se dnes ubíráme, zmizí z Filipín všechno vytěžitelné dřevo do pěti let. Ze Šalamounových ostrovů zmizí lesy do jednoho roku – a dřevo je jejich hlavní exportní surovinou. Ekonomické důsledky budou opravdu stát za to. Lidé se mě často ptají, co je tím nejdůležitějším, co bychom měli udělat k vyřešení problémů životního prostředí? Odpovídám jim, že nejdůležitější je přestat si myslet, že existuje nějaký jeden faktor, se kterým je potřeba něco dělat. Je jich dvanáct a každý z nich nás může úplně zničit. Musíme dát do pořádku všechny; vyřešíme-li jedenáct problémů, ten dvanáctý nás přesto dostane do potíží. Například vyřešíme-li problémy s vodou, půdou a populací, ale ne problém jedů, jsme v maléru.

Faktem je, že naše současné tempo není udržitelné, což samozřejmě znamená, že dlouho nevydrží. Důsledky pocítíme během několika desetiletí. Ti z nás tedy, kterým je méně než padesát, šedesát let, uvidí, co se s těmi paradoxy stane, a ti z nás, kterým je nad šedesát, už možná následky neuvidí, ale naše děti a vnuci rozhodně ano. Řešení bude mít podobu jedné z těchto dvou možností: buď odstraníme neudržitelné "rozbušky" poklidnou cestou vlastního výběru a pokusíme se o nápravu nebo se rozpory začnou řešit divoce a bez našeho výběru – konkrétně válkami, nemocemi a hladomory. Jisté ale je, že naše neudržitelné tempo se jednou nebo druhou cestou ukončí během několika desetiletí. Jinými slovy – tématem této konference je možnost výběru – a tu máme. Měli bychom se nechat pohltit pesimismem a bezmocí? Můj závěr je přesně opačný.

Velké problémy, kterým dnes čelíme, rozhodně nejsou mimo naši kontrolu. Největší hrozbou není asteroid, který do nás narazí bez ohledu na to, co uděláme. Našimi největšími hrozbami jsou problémy, které jsme způsobili sami. A protože jsme si je způsobili, můžeme si je i vyřešit. To znamená, že jejich náprava je cele v našich silách. Co konkrétně můžeme udělat? Pro ty z vás, které to zajímá, je spousta věcí, co můžete dělat. Mnohým z nich zatím nerozumíme, ale rozumět jim potřebujeme. A mnohým z nich už sice rozumíme, ale neděláme, co bychom dělat měli. Děkuji.