Tato místnost může pojmout kolem 600 lidí, ale ve skutečnosti nás tu je mnohem víc, protože v každém z nás se nachází více osobností. Mám dvě hlavní osobnosti, které se navzájem hádají a baví se se mnou už od dob, kdy jsem byla malá holčička. Nazývám je „mystická“ a „bojovná“. Narodila jsem se do rodiny politicky aktivních, intelektuálně založených ateistů. Naše rodina fungovala podle rovnice, která vypadala nějak takto: Když jste inteligentní, nejste duchovně založení. Byla jsem ve své rodině za cvoka. Byla jsem zvláštní malé dítko, které si chtělo vážně povídat o světech, které by mohly existovat za hranicemi vnímání našich smyslů. Chtěla jsem vědět, jestli to, co lidské bytosti vidí a slyší a co si myslí je úplné a přesné vyobrazení reality. Při hledání odpovědí jsem šla na katolickou mši; připojila jsem se ke svým sousedům. Četla jsem Sartra a Sokrata. A pak se stala úžasná věc, zrovna když jsem byla na střední: guruové z východu se začali naplavovat na amerických pobřežích. Řekla jsem si: „Chci pro sebe jednoho z nich.“

A od té doby kráčím po mystické stezce se snahou nahlédnout za to, co Albert Einstein nazýval „optickým klamem všedního vnímání.“ Co tím myslel? Předvedu vám to. Zhluboka se teď nadechněte toho čistého vzduchu v této místnosti. A teď se podívejte na tyto zvláštní, podvodní korálovité věci. Je to vlastně lidská průdušnice. A ty barevné koule jsou mikroby, kteří v podstatě plavou všude kolem v této místnosti, právě teď, všude kolem nás. Jestliže jsme slepí k jednoduché biologii, představte si, o co přicházíme na té nejmenší subatomické úrovni a v těch největších vesmírných. Léta strávená jako „mystická“ mě přiměla pochybovat o všech mých domněnkách. Stala jsem se hrdým neználkem.

Avšak když má „mystická“ osobnost takhle brebentí pořád dokolečka, „bojovná“ obrací oči v sloup. Zajímá se o to, co se ve světě děje právě teď. Obává se. Říká: „Pardon, jsem trochu vytočená, ale něco se děje a my bychom se tím radši měli hodně rychle zabývat.“ Strávila jsem svůj život jako bojovnice, pracovala jsem pro ženská hnutí, pracovala jsem na politických kampaních, byla jsem aktivistkou za životní prostředí. Někdy to může být až ke zcvoknutí, hostit si jak mystickou, tak bojovnou v jednom těle. Vždycky mě to táhlo k těmto vzácným lidem, kteří to dokázali využít, kteří se oddali lidstvu s kuráží „bojovné“ a grácií „mystické“ – k lidem jako Martin Luther King Jr., který napsal: „Nikdy nemohu být tím, čím mám být, dokud vy nebudete tím, čím máte být. Toto,“ napsal, „je vzájemně propojené uspořádání reality.“ Pak Matka Tereza, další mystická bojovnice, řekla: „Problém tohoto světa je v tom, že kruh, který kreslíme kolem naší rodiny, kreslíme moc malý.“ A Nelson Mandela, který žil dle africké filozofie ubuntu, což znamená Potřebuji tě, abych to byla já, potřebuješ mě, abys mohl být ty. Dnes se všichni rádi chvástáme s těmito třemi mystickými bojovníky, jako kdyby se narodili s genem svatosti. Ve skutečnosti ale my všichni máme stejné schopnosti jako oni a musíme teď dělat jejich práci.

Jsem hluboce rozčilená tím, jak všechny naše kultury pošťuchují „ty Další“ tím, jak dáváme slyšet těm největším rozvracečům mezi námi. Poslechněte si několik názvů pár nejlépe prodávaných knih z obou stran politického spektra tady ve Spojených státech. „Liberalismus je duševní porucha,“ „Rush Limbaugh je velký tlustý idiot,“ „Pitomci a patrioti,“ „Hádky s idioty.“ Jsou úmyslně poťouchlé, ale ve skutečnosti jsou nebezpečné. Nyní název, který vám může být povědomý, ale jehož autor vás může překvapit: „Čtyři a půl roku boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti.“ Kdo to napsal? Toto byl první název pro knihu Adolfa Hitlera „Mein Kampf“ – „Můj boj“ – kniha, která dala zavdat nacistické straně. Nejhorší doby v historii lidstva, jedno zda v Kambodži, Německu či Rwandě, začínají takto, negativním poukazováním na ty další. A pak se změní v násilnický extremismus.

A to je důvod, proč spouštím novou iniciativu. Klade si za cíl pomoci nám všem, včetně mě, bojovat proti tendencím poukazovat na ty další. Uvědomuju si, že všichni máme dost práce, takže se nebojte, zvládnete to během pauzy na oběd. Svou iniciativu nazývám „Vezměte ty Další na oběd.“ Jestliže jste Republikáni, jděte na oběd s Demokratem, jestliže jste Demokrati, přemýšlejte o obědu s Republikánem. A jestli vám představa oběda s takovým člověkem bere chuť k jídlu, navrhuji začít trochu blíž u sebe, protože nedostatek těch Dalších ve vašem sousedství nehrozí. Třeba člověk, který se modlí v mešitě nebo v kostele nebo v synagoze, někde na ulici; nebo někdo s jiným názorem na interupce; třeba váš švagr, který nevěří na globální oteplování – kdokoli, jehož životní styl vás může děsit nebo jehož názory vás vytáčí úplně doběla.

Před pár týdny jsem vzala na oběd ženu z konzervativní Tea Party. Do posledního bodu prošla mým dobělavytáčejícím testem. Je příznivkyní pravice, já jsem příznivkyní levice. Měly jsme určité zásady, abychom udržely debatu na úrovni, a vy je můžete použít taky, protože vím, že vy všichni vezmete ty Další na oběd. Ze všeho nejdříve se dohodněte na cíli: poznat jednoho člověka ze skupiny, kterou můžete mít negativně zaškatulkovanou. A pak, ještě než se sejdete, si domluvte nějaká základní pravidla. Se svou obědovou známou z Tea Party jsme přišly s těmito: Nepřesvědčuj, neobraňuj, nepřerušuj. Buď zvědavá, povídavá, opravdová. A poslouchej.

Pak jsme se do toho mohly pustit. Využily jsme tyto otázky: Poděl se se mnou o některé své zážitky ze života. Které otázky se tě bytostně týkají? A nač ses vždycky chtěla zeptat někoho z toho druhého tábora? Má obědová známá a já jsme odcházely s několika velmi důležitými náhledy, z nichž se s vámi podělím jen o jeden. Myslím, že se týká každého problému kdekoli mezi lidmi. Zeptala jsem se jí, proč její strana vydává tak nepřijatelná obvinění a lži vůči mé straně. „Cože?“ chtěla vědět. „Jak kdybychom byli banda elitářů, morálně zkorumpovaní milovníci terorismu.“ Byla opravdu šokovaná. Myslela si, že má strana na tu její útočila mnohem častěji, že jsme je nazývali zbraněmi posedlými rasisty bez mozku. A obě jsme se podivily nad tím, že tyto nálepky nesedí na nikoho, koho vlastně známe. Jakmile jsme obě získaly nějakou důvěru, uvěřily jsme v naši vzájemnou upřímnost.

Shodly jsme se, že promluvíme v našich komunitách, když jsme zažily ten druh mluvení o těch Dalších, který může zranit a zanítit se do paranoie a pak být využit těmi na krajích k provokacím. Na konci našeho oběda jsme ocenily naši vzájemnou otevřenost. Žádná z nás se nepokoušela změnit tu druhou. Ale také jsme nepředstíraly, že rozdíly mezi námi po jednom obědě prostě zmizí. Místo toho jsme podnikly společné první kroky směrem k našim bezmyšlenkovitým reakcím, k místu ubuntu, což je jediné místo, kde mohou být nalezeny řešení našich vzpurně se zdajících problémů.

Koho byste měli pozvat na oběd? Příště až se přistihnete, jak někoho řadíte k těm Dalším, vás to snad napadne. A co se během toho oběda může stát? Rozevřou se nebesa a z reproduktorů v restauraci se bude linout písnička „We Are the World“? Nejspíš ne. Protože práce ubuntu je pomalá a je obtížná. Jsou to dva lidé zahazující záminku, že jsou to všeználci. Jsou to dva lidé, dva bojovníci, odhazující své zbraně a kráčející si naproti. Jak to vystihl velký perský básník Rúmí: „Tam, za představami toho, co je špatné a co dobré, je volné pole. Budu tam na tebe čekat.“