Za prvé chci poděkovat vám všem, co jste tady. Za druhé chci představit mého spoluautora, drahého přítele a kolegu učitele. Ken a já spolu pracujeme skoro 40 let. To je Ken Sharpe. (Potlesk)

U mnoha lidí lze vypozorovat – přinejmenším u mě a většiny lidí, se kterými jsem mluvil – něco jako společné znepokojení nad tím, jak věci fungují, nad tím, jak fungují naše instituce. Učitelé našich dětí zjevně selhávají. Naši doktoři netuší, kdo sakra jsme, a nemají na nás dostatek času. Zcela určitě nemůžeme věřit bankéřům, zcela určitě nemůžeme věřit makléřům. Způsobili krach celého finančního systému. A i když se věnujeme naší vlastní práci, až příliš často se nacházíme v pozici, kdy musíme rozhodovat mezi děláním toho, co považujeme za správné a děláním toho, co se od nás očekává nebo požaduje nebo co je nejvýnosnější. Takže kamkoli se podíváme, kamkoli v celé té šíři, obáváme se, že lidem, na kterých jsme závislí, na nás v žádném případě nezáleží. Nebo když jim na nás záleží, obáváme se, že nás neznají dost dobře na to, aby zjistili, co mají dělat, aby nám umožnili zabezpečit naše zájmy. Nerozumí nám. Nemají čas nás blíže poznat.

Existují v zásadě dva způsoby, kterými můžeme na toto znepokojení reagovat. Když se něco nedaří, první reakcí bývá: zaveďme více pravidel, vymysleme sadu podrobných postupů, abychom měli jistotu, že lidé budou dělat ty správné věci. Dejte učitelům osnovy, podle kterých budou učit, takže i když nebudou mít tušení, co dělají, a nebudou myslet na blaho našich dětí, dokud budou sledovat osnovy, naše děti budou vzdělané. Dejte soudcům seznamy závazných rozsudků trestajících prohřešky, takže se nebudete muset spoléhat na vlastní úsudky soudců. To jediné, co budou muset udělat, bude podívat se na seznam, jaký trest je předepsán pro který zločin. Nastavte limity, do kterých mohou kreditní společnosti účtovat úroky a do kterých mohou účtovat poplatky. Více a více pravidel, která nás ochrání před netečnými, nezajímajícími se institucemi, se kterými musíme jednat.

Anebo – či snad navíc k pravidlům – zkusme vymyslet nějaké velmi chytré pobídky, po kterých by lidem, se kterými jednáme a kteří nijak zvlášť netouží pracovat pro naše zájmy, bylo v jejich zájmu sloužit našim zájmům – magické pobídky, které přimějí dělat lidi ty správné věci z čirého sobectví. Takže nabídneme učitelům prémie, když děti, které učí, úspěšně projdou přes ty známé testy, které se užívají k hodnocení kvality školních systémů.

Pravidla a pobídky, cukr a bič. Schválili jsme celou řadu pravidel regulujících finanční průmysl jako odpověď na nedávný kolaps. Máme Dodd-Frank Act (ochrana spotřebitele, pozn. překl.), novou Agenturu finanční ochrany spotřebitele (Consumer Financial Protection Agency), která je dočasně nepřímo řízená Elizabeth Warrenovou. Možná tato pravidla opravdu zlepší to, jak se podniky finančních služeb chovají. Uvidíme. Kromě toho se potýkáme s problémem vytváření takových pobídek pro lidi v průmyslu finančních služeb, které by je zainteresovaly spíše v práci na dlouhodobějších zájmech i pro jejich vlastní společnosti, než v honbě za krátkodobými zisky. Takže když najdeme správné pobídky, budou dělat správné věci – jak už jsem řekl – kvůli sobě, a když přijdeme se správnými pravidly a regulacemi, nepovedou nás do záhuby. A Ken [Sharpe] a já s určitostí víme, že musíte nad bankéři držet pevnou ruku. Jestliže se z finanční krize máme něco naučit, je to tohle.

Avšak jsme přesvědčeni, což popisujeme i v knize, že neexistují pravidla, jedno jak podrobná, jedno jak určitá, jedno jak pečlivě kontrolovaná a vyžadovaná, že neexistují pravidla, která toho dosáhnou. Proč? Protože bankéři jsou chytří lidé. A stejně jako voda najdou skulinku v každičké sbírce pravidel. Navrhnete pravidla, která zajistí, že se nějaká příčina, která málem způsobila kolaps finančního systému, nebude znovu opakovat. Ale je nesmírně naivní myslet si, že zablokováním jednoho zdroje finanční krize zablokujete všechny možné zdroje dalších finančních krizí. Takže je to jen jeden problém na druhém a pak obrovský údiv nad tím, jak jsme mohli být tak pitomí a nechránit se před tím.

Zoufale potřebujeme – místo či spolu s lepšími pravidly a chytře promyšlenými pobídkami – potřebujeme ctnost, potřebujeme charaktery, potřebujeme lidi, kteří chtějí dělat správné věci. A obzvláště, co se ctností týče, ze všeho nejvíc potřebujeme ctnost, kterou Aristoteles nazýval praktická moudrost. Praktická moudrost je morální vůle dělat správné věci a morální dovednost rozpoznat, co je správné. Aristoteles s obrovským zaujetím pozoroval, jak pracovali řemeslníci kolem něho. A udělalo na něj velký dojem, jak dokázali improvizovat novátorská řešení k novým problémům – problémům, které nečekali. Jako příklad lze uvést třeba tyto kameníky pracující na ostrově Lesbos, kteří potřebovali změřit kulaté sloupy. Když se nad tím zamyslíte, je opravdu docela těžké změřit kulaté sloupy pravítkem. Co tedy udělali? Vymysleli nové řešení problému. Vytvořili pravítko, které jde ohnout, což bychom dnes nazvali krejčovským metrem – ohebné pravítko, měřicí pásku. Aristoteles řekl: ha, oni si uvědomili, že občas, když navrhujete kulaté sloupy, musíte měřit ohebným metrem. A Aristoteles řekl, že i často při jednání s jinými lidmi je zapotřebí mít pravidla, která se dají ohnout.

Jednání s jinými lidmi vyžaduje jistý druh přizpůsobivosti, který nemohou obsáhnout žádná pravidla. Moudří lidé vědí, kdy a jak ohýbat pravidla. Moudří lidé vědí, jak improvizovat. Já a můj kolega Kene, říkáme, že jsou trochu jako jazzoví muzikanti; pravidla jsou jako noty na stránkách, můžete se od nich odrazit, ale pak kolem not na stránce tančíte, přicházíte s tou pravou kombinací pro ten daný okamžik s tou danou skupinou spoluhráčů. Takže pro Aristotela je to ohýbání pravidel, pravidlo improvizace a hledání výjimek, které vidíte u zručných řemeslníků, právě to, co potřebujete, abyste se stali zručným morálním řemeslníkem. A při kontaktech s dalšími lidmi je skoro pořád tento druh pružnosti naprosto nezbytný. Moudrý člověk ví, kdy ohnout pravidla. Moudrý člověk ví, kdy improvizovat. A co je nejdůležitější, moudrý člověk improvizuje a ohýbá pravidla jen proto, aby posloužil těm správným cílům. Když ohýbáte pravidla a improvizujete jen abyste pomohli sami sobě, neděláte nic jiného, než bezohledně manipulujete ostatními. Takže není jedno, jestli tuto znalost používáte ke službám ostatním nebo jen pro svůj vlastní prospěch. Takže ochota dělat správné věci je stejně tak důležitá, jako morální dovednost improvizace a hledání výjimek. Dohromady tvoří praktickou moudrost, kterou Aristoteles považoval za nejvyšší ze ctností.

Uvedu teď příklad takové moudrosti v akci. Je to případ Michaela. Michael byl mladý kluk. Měl dost mizerně placenou práci. Živil svou ženu a dítě, dítě chodilo do církevní školy. Pak ztratil práci. Zpanikařil, jak teď bude schopný uživit svou rodinu. Jedné noci se opil a oloupil řidiče taxíku – o 50 dolarů. Přepadl ho se zbraní. Byla to jen hračka. Chytili ho, soudili ho, byl odsouzen. Zákony v Pensylvánii požadovaly za takový trestný čin minimálně dva roky, 24 měsíců. Soudkyně tohoto případu, soudkyně Lois Forerová, to považovala za nesmyslné. [Michael] nikdy předtím nespáchal zločin. Byl to zodpovědný manžel a otec. Čelil naprosto zoufalým okolnostem. Tento trest by mu rozvrátil rodinu. Takže improvizovala a odsoudila ho na 11 měsíců. A nejen to, byl uvolněn každý den, aby mohl pracovat. Noci trávil ve vězení, během dne pracoval. Udělal to. Odpykal si svůj trest. Uhradil škody a našel si novou práci. A rodina byla zase pohromadě.

Celé to vypadalo že povede dál slušný život – příběh se šťastným koncem, použitím moudré improvizace moudré soudkyně. Ale stalo se, že státní zástupce nebyl spokojený s tím, jak soudkyně Forerová ignorovala přikázanou sazbu trestu a vymyslela si svou vlastní, a tak se odvolal. Požadoval předepsanou sazbu za ozbrojené přepadení. Koneckonců měl hračku jako zbraň. Nejnižší sazba za ozbrojené přepadení je pět let. Odvolání vyhrál. Michael byl odsouzen na pět let ve vězení. Soudkyně Forerová se musela řídit zákonem. Mimochodem, odvolání prošlo až poté, co si odpykal svůj trest, byl venku a pracoval a staral se o rodinu, a teď se měl vrátit do vězení. Soudkyně Forerová udělala to, co se po ní chtělo, a pak rezignovala. A Michael zmizel. Tak toto byl příklad jak moudrosti v praxi, tak rozvracení moudrosti lpěním na pravidlech, která zřejmě mají fungovat ku prospěchu všech.

Nyní se podívejme na slečnu Deweyovou. Slečna Deweyová je učitelka na základní škole v Texasu. Jednoho dne naslouchala konzultantovi, který se snažil pomoci učitelům vylepšit výsledky dětí v testech tak, aby se škola zařadila do elitní kategorie v procentu dětí, které uspěli testech. Všechny tyto školy v Texasu soutěží navzájem, aby dosáhly těchto milníků, a mají k tomu bonusy a další různé odměny, které dostanou, když porazí jiné školy. Toto byla konzultantova rada: za prvé, neplýtvejte časem na děti, které testem projdou bez ohledu na vaše snažení. Za druhé, neplýtvejte časem na děti, které prostě neprojdou bez ohledu na to, co uděláte. Za třetí, neplýtvejte časem na děti, které se do regionu přistěhovaly příliš pozdě na to, aby se jejich výsledky započítaly. Soustřeďte všechen svůj čas a pozornost na děti, které jsou někde mezi, takzvané prahové děti – děti, které váš zásah může posunout přes práh od propadnutí k projití. Když to slečna Deweyová slyšela, zoufala vrtěla hlavou, zatímco kolegové vyučující se na sebe nadšeně podívali a souhlasně pokyvovali. Je to jak kdyby se chystali jít hrát fotbal. Pro slečnu Deweyovou to nebyl důvod, proč šla učit.

Ken a já nejsme tak naivní, chápeme, že potřebujete mít pravidla. Potřebujete mít pobídky. Lidé si musí nějak vydělávat. Ale problém spoléhání na pravidla a pobídky demoralizuje profesionální činnort. Demoralizují profesní činnost dvěma způsoby. Za prvé, demoralizují lidi, kteří jsou v tom angažováni. Soudkyně Forerová odešla a slečna Deweyová je odrazena. A za druhé demoralizují výkon samotný. Demoralizují jak samotnou práci, tak demoralizují pracovníky. Vytváří lidi – když tvoříte pobídky tak, aby lidé dělali správné věci – vytváří lidi, kteří jsou na pobídkách závislí. Jinak řečeno, vytváří lidi, kteří to dělají jen pro ty pobídky.

Zajímavé na tom je, že psychologové o tom ví už 30 let. Psychologové znají negativní důsledky tvoření pobídek na cokoli už po 30 let. Víme, že když odměňujete děti za kreslení obrázků, přestane je zajímat kreslení a začnou se starat jen o odměnu. Když odměňujete děti za čtení knížek, přestane je zajímat, co je v knihách, a starají se jen o to, jak dlouho čtou. Když odměňujete učitele za výsledky testů, přestane je zajímat vzdělávání a starají se jen o přípravu na testy. Kdybyste odměnovali lékaře za provádění více výkonů – což je nastavení současného systému – budou jich dělat více. Když namísto toho budete odměňovat lékaře za provádění méně procedur, budou jich dělat méně. Co ovšem chceme je to, aby doktoři léčili tak akorát, ve správném množství a ze správných důvodů – tedy aby se starali o blaho svých pacientů. Psychologové to věděli po desetiletí – teď jsou na řadě politici, aby tomu věnovali pozornost a naslouchali trochu více psychologům než ekonomům.

Ale nemusí to tak být. Myslíme si, Ken a já, jsou zdroje naděje. Identifikujeme sortu lidí ve všech těch profesionálních činnostech, které nazýváme mazaní zbojníci. Jsou to lidé, kteří, když jsou nuceni pracovat v systému vyžadujícím poslouchání pravidel a tvorbu pobídek, si najdou způsob jak se vymanit z pravidel, jak je obejít. Třeba učitelé, kteří mají učit podle osnov, ale vědí, že když se budou těmito osnovami řídit, děti se nic nenaučí. Takže tedy následují látku v osnovách, ale probírají ji rychlejším tempem, čímž uspoří po troškách času navíc, který mohou věnovat učení toho a takovým způsobem, který považují za efektivní. Jsou to obyčejní hrdinové všedního dne, nesmírně hodni obdivu, ale neexistuje způsob, jakým by se těchto aktivit mohli držet, když čelí systému, který je vytrhá jako plevel nebo je vyčerpá neustálými boji.

Ale mazaní zbojníci jsou lepší než nic, i když je těžké představit si, že by to kterýkoli z nich zvládli dělat donekonečna. Nadějnější jsou lidé, které nazýváme reformátoři. Jsou to lidé, kteří se nesnaží obejít systém pravidel a nařízení, ale snaží se ho přeměnit; o několika jich ještě bude řeč. Obzvláště je soudce jménem Robert Russel. Jednoho dne se setkal s případem Garyho Pettengilla. Pettengill byl 23letý veterán, který si plánoval kariéru v armádě, když však v Iráku utrpěl vážné zranění zad, což ho přimělo vyřídit si zdravotní propustku. Byl ženatý, třetí dítě na cestě, trpěl posttraumatickou stresovou poruchou vedle bolestí zad a vracejícími se nočními můrami, a tak začal užívat marihuanu, aby si ulevil od některých symptomů. Kvůli svým zádům mohl najít jen práci na částečný úvazek, takže nebyl schopný vydělat dost na to, aby uživil domácnost a postaral se o rodinu. A proto začal marihuanu prodávat. Zatkli ho při drogovém zátahu. Rodinu vykopli z jejich bytu a úřad na ochranu dětí vyhrožoval odebráním jejich dětí.

Za normálních okolností by měl soudce Russel sotva jinou možnost, než Pettengilla poslat na dlouhou dobu do vězení jako dealera drog. Ale soudce Russel měl jinou možnost. A to proto, že byl u zvláštního soudu. Byl to speciální soud, Soud pro veterány. U tohoto soudu – který byl první tohoto druhu ve Spojených státech. Soudce Russel vytvořil Soud pro veterány. Byl to soud pouze pro veterány, kteří porušili zákon. A vytvořil ho právě proto, že závazné rozsudky vytrhávaly úsudek z procesu souzení. Nikdo nechtěl nenásilnické pachatele – zejména nenásilnické pachatele, kteří byli navíc veterány z války – posílat do vězení. Chtěli udělat něco s tím, co všichni dobře známe, totiž s chronickými delikventy v soudnickém systému. Co tedy Soud pro veterány dělal bylo to, že s každým zločincem zacházel jako s jedincem, snažil se proniknout do nitra jejich problémů, snažil se přijít s reakcí na jejich zločiny, které by jim pomohly napravit se a nezapomenout na to poté, co by si odpykali trest. Zůstat s nimi, sledovat je, ujistit se, že se drželi plánu, který společně vymysleli, aby se přes to dostali.

Nyní už 22 měst má své Soudy pro veterány jako je tento. Proč se ta myšlenka rozšířila? Inu, jedním důvodem je, že se soudce Russel zatím setkal se 108 veterány u svého Soudu pro veterány k únoru tohoto roku, a z těch 108 lidí, tipněte si, kolik z nich znovu prošlo přes soud zpátky do vězení. Nikdo. Ani jeden. Kázdý by se přidal k justičnímu systému, kdo by měl podobný úspěch. Takže to je reformátor systému a zdá se, že to přitahuje ostatní.

Máme tu bankéře, který vytvořil komunitní ziskovou banku, která povzbuzovala bankéře – vím, že je tomu těžko uvěřit – která povxbuzovala bankéře, kteří tam pracovali, aby pomáhali jejich klientům s nízkými příjmy. Banka pomáhala financovat oživení toho, co by jinak byla zmírající komunita. Přestože jejich dlužníci byli podle běžných standardů vysoce rizikoví, počet nesplacených půjček byl velmi nízký. A banka byla v zisku. Bankéři zůstali se svými žadateli o půjčky. Neprodali půjčky dál, potom co se podepsala smlouva (Běžná praxe v USA) Starali se i jejich splacení. Zajišťovali se, že jejich žadatelé dostojí svým platbám. Bankovnictví nebývalo vždy to, o čem dnes čteme v novinách. Dokonce i Goldman Sachs kdysi sloužili svým klientům, než se přeměnili v instituci, která pracuje jen pro sebe. Bankovnictví vždycky nebývalo takové a ani nemusí být takové.

Takové případy se najdou třeba v medicíně – doktoři na Harvardu se snažili změnit lékařské vzdělávání tak, abyste se nesetkávali s etickým úpadkem a ztrátou empatie, což je charakteristické pro většinu mladých mediků během jejich lékařského vzdělávání. Způsob, jak toho docílit, je dát medikům ve třetím ročníku pacienty, které budou sledovat po celý rok. Takže pacienti nebudou jen organismy, nebudou to jen nemoci; budou to lidé, lidé se skutečnými životy. Abyste se stali dobrými lékaři, musíte s lidmi zacházet jako s živými bytostmi, ne jen jako s nemocí. Krom toho to zahrnuje spoustu pendlování sem a tam, mentorování studentů navzájem, studentů lékaři, a výsledkem by měla být – doufejme – generace lékařů, kteří budou mít čas na lidi, které mají na starost. Uvidíme.

Dá se najít spousta příkladů jako těch, o kterých jsme mluvili. Každý z nich dokazuje, že je možné vytvořit a podporovat charakter a udržovat profesi takovou, jaká má opravdu být – což by Aristoteles nazval pravým „telos“, cílem. A Ken a já věříme, že to je právě to, co profesionální povolání chtějí. Lidé chtějí mít možnost být ctnostní. Chtějí mít oprávnění dělat ty správné věci. Nechtějí cítit ža se musí po práci osprchovat, aby ze sebe smyli tu veškerou špínu, když dorazí domů z práce.

Aristoteles si myslel, že praktická moudrost je klíč ke štěstí – a měl pravdu. Existuje nespočet psychologických výzkumů o tom, co činí lidi šťastnými, a na dvou věcech se všechny ty studie shodnou – teď to pro vás asi bude překvapující – dvě věci, které nejvíce vedou ke štěstí, jsou láska a práce. Láska: úspěšné zvládání vztahů s lidmi, ke kterým máte blízko, a komunitami, jejichž jste členy. Práce: účast v činnostech, které jsou smysluplné a uspokojující. Když to máte, dobré vztahy se svými blízkými a práci, která má smysl a naplňuje vás, nepotřebujete o moc víc.

Ale abyste dobře milovali a pracovali, potřebujete moudrost. Pravidla ani pobídky vám neporadí, jak být dobrými přáteli, jak být dobrými rodiči, jak být dobrými manželi nebo jak být dobrým lékařem či dobrým právníkem nebo dobrým učitelem. Pravidla a pobídky nejsou náhražkami za moudrost. Opravdu můžeme tvrdit, že neexistuje náhražka za moudrost. A také že praktická moudrost nevyžaduje hrdinství nebo sebeobětování ze strany jejích činitelů. Zatímco nám dává vůli a um dělat správné věci – dělat to co je správné pro ostaní lidi – praktická moudrost nám také dává vůli a um dělat to správné i námi.

Díky. (Potlesk)