Kariérní krize mě přepadají běžně, dost často v neděli odpoledne, jakmile začne zapadat slunce a propast mezi tím, v co pro sebe doufám, a realitou, se začne prohlubovat tak bolestně, že nakonec obvykle brečím do polštáře. Mluvím o tom, mluvím o tom, protože si myslím, že to není jen osobní problém. A můžete si myslet, že se pletu. Ale domnívám se, že žijeme v době, kdy jsou naše životy běžně narušovány kariérními krizemi, momenty, ve kterých se všechno, co jsme si mysleli, že víme o svých životech a o svých kariérách střetává s, určitým způsobem děsivou, realitou. 


V dnešní době je možná lehčí než kdy dřív žít si slušně. A je možná těžší než kdy dřív zůstat v klidu, vyhnout se kariérní úzkosti. Rád bych se nyní zaměříl na některé z důvodů, proč v nás naše kariéry vzbuzují úzkost. Proč jsme obětmi těchto kariérních krizí a vzlykáme doma do polštářů. Jedním z možných důvodů proč trpíme je, že jsme opklopeni snoby. 


A teď mám do určité míry špatnou zprávu, především pro kohokoliv, kdo dorazil do Oxfordu z ciziny. Snobství je opravdový problém. Protože občas si někteří lidé mimo Velkou Británii představují, že snobství je typicky britským fenoménem, zaměřeným na venkovská sídla a tituly. Ta špatná zpráva je, že to není pravda. Snobství je světový fenomén. Jsme světová organizace. A je to světový fenomén. Existuje. Co je to snob? Snob je kdokoliv, kdo si z vás vezme malý kousek, a z něj si vytvoří kompletní představu o tom, kdo jste. To je snobství. 


A převládající typ snobství, který dnes existuje, je pracovní snobství. Potká vás to hned v prvních minutách strávených na večírku, kdy vám někdo položí tu kultovní otázku počátku 21. století – "Co děláte?" A na základě toho, jak tuto otázku zodpovíte, jsou lidé buď neuvěřitelně nadšeni, že vás vidí, nebo se podívají na hodinky a s omluvou se odporoučí. (Smích) 


No a opakem snoba je vaše máma. (Smích) Ne nutně vaše máma, nebo ta moje. Nicméně, ideální máma. Někdo, komu nezáleží na vašich úspěších. Bohužel, většina lidí nejsou naše mámy. Pro většinu lidí existuje jasně daná souvztažnost mezi časem, a, řekněme, láskou, nikoliv romantickou láskou, i když ta se také počítá, ale láskou obecně, respektem, který nám jsou ochotni věnovat, který se striktně zakládá na naší pozici ve společenské hierarchii. 


A to je velká část důvodu, proč nám tolik záleží na našich kariérách. A stejně tak i na hmotných statcích. Víte, často slyšíme, že žijeme ve velmi materialistických časech, že jsme všichni hrabiví lidé. Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť materialističtí. Myslím si, že žijeme ve společnosti, která zkrátka propojila určité emoční odměny se získáváním hmotných statků. A to, co doopravdy chceme, nejsou věci. Jsou to ty odměny. A to je nový způsob vnímání luxusního zboží. Až příště uvidíte někoho ve Ferrari, nemyslete si, "Tohle je někdo, kdo je chamtivý." Myslete si, "Tohle je někdo neuvěřitelně zranitelný, kdo potřebuje lásku." Jinými slovy – (Smích) sympatizujte, místo abyste opovrhovali. 


Jsou i jiné důvody – (Smích) Jsou i jiné důvody, proč je dnes možná těžší cítit se klidně. Jeden z nich, a je to paradoxní, protože vychází z něčeho, co je vlastně hezké, je naděje, kterou chováme pro svoje kariéry. Nikdy předtím nebylo tak vysoké očekávání toho, čeho mohou za svůj život lidské bytosti dosáhnout. Z mnoha zdrojů slyšíme, že kdokoliv může dosáhnout čehokoliv. Pohřbili jsme kastovní systém. Nyní žijeme v systému, ve kterém může každý vystoupat na jakoukoliv pozici, která se mu zlíbí. A to je krásná představa. K ní se váže určitá duchovní rovnost. Všichni jsme si v podstatě rovni. Neexistují žádné striktně definované typy hierarchií. 


A tím vzniká jeden opravdu velký problém. Ten problém se jmenuje závist. Závist, mluvit o závisti je velké tabu, ale jestli je v moderní společnosti nějaká převládající emoce, je to závist. A je provázaná s tou duchovní rovností. Dovolte, abych to vysvětlil. Myslím, že by bylo velice neobvyklé, kdyby někdo tady, nebo někdo z diváků, záviděl anglické královně. Přestože je o hodně bohatší než kdokoliv z vás. A má obrovský barák. Důvod, proč jí nezávidíte je, že je příliš divná. Je prostě moc divná. Nedokážeme se s ní ztotožnit. Srandovně mluví. Pochází z divného prostředí. Neumíme se s ní ztotožnit. A když se s někým neumíte ztotožnit, nezávidíte mu. 


Čím blíž si dva lidé jsou, věkem, zázemím, procesem identifikace, tím vyšší je riziko závisti. Což je mimochodem důvod, proč by nikdo z vás neměl chodit na třídní srazy. Protože neexistuje výmluvnější referenční bod než lidé, se kterými jste chodili do školy. Ale problém moderní společnosti je, obecně, že mění celý svět ve školu. Každý nosí džíny, všichni jsou stejní. Jenže nejsou. Takže tu je duch rovnosti a hluboká nerovnost zároveň. Což vyvolává – může vyvolávat velmi stresující situaci. 


V dnešní době je zhruba stejně nepravděpodobné, že byste se stali stejně slavnými a bohatými jako Bill Gates, jako bylo v 17. století nepravděpodobné, že byste povýšili do řad francouzské aristokracie. Ale pointa je, že nám to tak nepřipadá. Časopisy a jiná média se nám snaží namluvit, že pokud máte vůli, pár bystrých nápadů ohledně technologie a garáž, můžete také odstartovat něco významného. (Smích) A důsledky tohoto problému můžeme pozorovat v knihkupectvích. Když přijdete do knihkupectví a prohlédnete si oddělení osobního růstu, sám to občas dělám, pokud analyzujete knihy o osobním růstu, které jsou vydávány v dnešním světě, zjistíte, že existují dva základní typy. První říká, "Dokážeš to! Zvládneš to! Nic není nemožné!" A druhý vám pomáhá vyrovnat se s tím, čemu se taktně říká "nízké sebevědomí," anebo netaktně – "když jste se sebou hodně nespokojení." 


Existuje faktická souvztažnost mezi společností, která lidem tvrdí, že dokáží cokoliv a výskytem nízkého sebevědomí. A to je další příklad toho, jak se něco, co je docela pozitivní, může ošklivě zvrtnout. Existuje další důvod, proč dnes můžeme pociťovat více úzkosti ve spojení s našimi kariérami, naším postavením v současném světě. A opět je to spojené s něčím hezkým. Ta hezká věc se jmenuje meritokracie. 


Každý, všichni politici nalevo i napravo, souhlasí, že je meritokracie skvělá věc a že bychom se měli snažit učinit své společnosti co nejvíc meritokratické. Jinými slovy, co je to meritokratická společnost? Meritokratická společnost je ta, ve které se, pokud máte talent a vůli a dovednosti, dostanete na vrchol. Nic by vás nemělo držet zpátky. Což je krásná představa. Problém je, že pokud doopravdy věříte ve společnost, ve které se ti, kteří si zaslouží dostat na vrchol, dostanou na vrchol, věříte zároveň i v něco o dost ošklivějšího – věříte ve společnost, ve které ti, kteří si zaslouží klesnout ke dnu, klesnou ke dnu a zůstanou tam. Jinými slovy, vaše pozice v životě se začne jevit nikoliv náhodná, ale zcela zasloužená. Což způsobuje, že se neúspěch zdá o hodně drtivější. 


Víte, ve středověku, v Anglii, když jste potkali velmi chudého člověka, popsali jste ho jako "nešťastníka." Doslova jako někoho, kdo neměl štěstí – nešťastníka. V dnešní době, především v USA, pokud potkáte někoho ze spodních vrstev, možná ho nepěkně označíte za "lůzra." Mezi "nešťastníkem" a "lůzrem" je veliký rozdíl. Poukazuje to na 400 let vývoje ve společnosti, na to, kdo je dnes podle nás zodpovědný za naše životy. Už to nejsou bohové, jsme to my. My držíme volant. 


Což je vzrušující, pokud se vám daří, a zdrcující, pokud ne. V nejhorších případech to vede, podle analýzy sociologů, jako je Emil Durkheim, ke zvýšené míře sebevražd. Sebevraždy jsou ve vyvinutých, individualistických zemích častější než kdekoliv jinde na světě. A jednou z příčin toho je, že si lidé berou všechno, co se jim stane, strašně osobně. Jejich úspěchy jim patří. Ale stejně tak jim patří jejich prohry. 


Existuje vůbec úleva od některých z těch tlaků, které jsem právě popisoval? Myslím, že existuje. A několik z nich bych rád zmínil. Vezměte si meritokracii. Názor, že si každý zaslouží dostat se tam, kam se dostal. Domnívám se, že je to bláznivý názor, dočista bláznivý. Podpořím kteréhokoliv politika, levicového i pravicového, s jakýmkoliv slušným meritokrackým názorem. Jsem meritokrat, tak to zkrátka je. Ale myslím si, že je šílené věřit, že kdy budeme tvořit společnost, která je nefalšovaně meritokratická. To je nemožný sen. 


Představa, že vytvoříme společnost, ve které jsou všichni ohodnoceni – ti dobří jsou nahoře a ti mizerní dole, a všechno je přesně tak, jak to má být – to je nemožné. Na to je tu zkrátka příliš mnoho náhodných vlivů. Náhody, náhody při narození, náhody, kdy vám něco spadne na hlavu, nemoce, atd. Nikdy je nebudeme moci ohodnotit. Nikdy nebudeme moci ohodnotit lidi spravedlivě. 


Napadá mě jeden citát od Sv.Augustina, z "O boží obci," kde říká, "Je hříchem soudit člověka podle jeho pozice." V moderní angličtině bychom řekli, že je hříchem rozhodovat se, jestli s někým mluvit, na základě jejich vizitky. Na pozici by nemělo záviset. A podle Sv. Augustina má pouze Bůh právo kohokoliv soudit. A udělá to v Soudný den, s anděly a trubkami a nebesa se otevřou. Šílená představa, pokud jste sekularisté, jako já. Přesto má ta představa něco do sebe. 


Jinými slovy, dvakrát měřte, než začnete ostatní soudit. Nemusíte nutně znát něčí pravou hodnotu. Je to jejich skrytá část. A neměli bychom se chovat, jako že o nich víme všechno. Existuje další zdroj útěchy. Když přemýšlíme nad selháním v životě a prohře, jeden z důvodů, proč se selhání bojíme, je nejen ztráta příjmu nebo statutu. To, čeho se bojíme, je mínění a posměch druhých. A ten existuje. 


Víte, prvořadým zdrojem posměchu jsou v současnosti noviny. A když otevřete kterýkoliv den v týdnu noviny, jsou plné zpráv o lidech, kteří si zbabrali život. Spali se špatným člověkem. Užívali špatnou látku. Nechali projít špatný zákon. Zkrátka cokoliv. A teď jsou vhodným terčem k posměchu. Jinými slovy to projeli. A můžeme je označit za "lůzry." No a existuje nějaká alternativa? Myslím, že nám západní tradice nabízí jednu skvělou alternativu. A tou je tragédie. 


Tragické umění, jaké vznikalo v divadlech starověkého Řecka, v pátém století př.n.l., bylo v podstatě formou umění, jejíž podstatou bylo ukazovat, jak lidé selhávají. A mělo pro ně určitou míru sympatie, kterou bychom v běžném životě mnohdy nenašli. Vzpomínám si, že jsem nad tím před pár lety přemýšlel. A šel jsem si přečíst "The Sunday Sport," to je bulvární plátek, který vám nedoporučuji začít číst, pokud ho ještě neznáte. Tak jsem si s nimi šel promluvit o některých z nejvýznamnějších tragédií západního umění. A chtěl jsem vidět, jak by se chopili koster některých příběhů, kdyby je dostali jako novinovou zprávu ke zpracování, o sobotním odpoledni. 


Tak jsem jim vyprávěl o Othellovi. Neznali to, ale byli tím fascinováni. (Smích) Tak jsem je poprosil, aby vytvořili titulek k Othellově příběhu. Přišli s nápisem "Poblouzněný přistěhovalec zabil senátorovu dceru" přes celou stránku. Dal jsem jim zápletku Madam Bovaryové. Opět kniha, která jim učarovala. A napsali, "Nevěrnice shopaholička spolykala arzen po odhalení zpronevěry" (Smích) A můj nejoblíbenější. Oni jsou opravdu svým způsobem geniální. Můj nejoblíbenější je Sofoklův "Král Oidipus." "Sex s matkou ho oslepil" (Smích) (Potlesk) 


Dalo by se říct, že jeden konec spektra sympatie představují bulvární noviny. A druhý konec spektra tvoří tragédie a tragické umění. Asi se snažím dokázat, že bychom se měli trochu zajímat o to, co se v tragickém umění děje. Bylo by potrhlé nazývat Hamleta "lůzrem." Není "lůzr," přestože to projel. To je podle mě poselství tragédie a důvod, proč je tak moc důležitá. 


Další věc ohledně moderní společnosti a důvod, proč vyvolává úzkost, je, že v jejím středu není nic, co by nebylo lidské. Jsme první společností, která žije ve světě, kde neuctíváme nic, kromě sebe samých. Hodně si o sobě myslíme. A tak to má být. Dostali jsme lidi na Měsíc. Udělali jsme celou spoustu neobyčejných věcí. A tak máme tendenci uctívat sami sebe. 


Naši hrdinové jsou lidští hrdinové. To je velmi nová situace. Většina ostatních společností se točila kolem uctívání něčeho nadpřirozeného. Boha, duchů, přírodní síly, vesmíru. Anebo čehokoliv jiného, co se uctívalo. My jsme si tohle tak trochu odvykli. Což je, myslím si, proč nás tolik přitahuje příroda. Ne kvůli našemu zdraví, ačkoliv je to tak často prezentováno. Ale proto, že je to únik z lidského mraveniště. Je to únik před naší vlastní soutěživostí a našimi vlastními dramaty. A to je důvod, proč se rádi díváme na ledovce a oceány, přemýšlíme o Zemi zvnějšku, a tak dále. Rádi se cítíme propojeni s něčím, co není lidské. To je pro nás hluboce důležité. 


O čem celou dobu doopravdy mluvím, je úspěch a neúspěch. Jednou ze zajímavých věcí na úspěchu je, že si myslíme, že víme, co znamená. Kdybych vám řekl, že za zástěnou je někdo, kdo je velmi, velmi úspěšný, hned by se vynořily určité představy. Mysleli byste si, že ten člověk nejspíš vydělal spoustu peněz, nebo získal věhlas v určitém oboru. Moje osobní teorie úspěchu – a já jsem někdo, kdo se hodně zajímá o úspěch. Chci být úspěšný. A neustále si říkám, "Jak bych mohl být úspěšnější?" Ale jak stárnu, zároveň se názorově liším v tom, co slovo "úspěch" může znamenat. 


Tady je vhled, který jsem ohledně úspěchu měl. Nemůžete být úspěšní ve všem. Hodně slýcháme o vyvážení pracovního a soukromého života. Nesmysl. Nemůžete mít všechno. Nemůžete. Čili jakákoliv vize úspěchu musí přiznat, o co přichází, v čem je ta ztráta. A domnívám se, že kdokoliv moudrý přijme fakt, že se vždycky vyskytne oblast, ve které nebudeme úspěšní. 


U úspěšného života je háček v tom, že většinu času naše představy o tom, co to znamená žít úspěšně, nejsou doopravdy naše. Pochytáváme je od ostatních lidí. Zejména od otců, pokud jste muž. A od matek, pokud jste žena. Psychoanalýza to omílá už asi osmdesát let. A nikdo neposlouchá dost pozorně. Ale já tomu opravdu věřím. 


Pochytáváme i sdělení ze všeho – od televize, přes reklamu až po marketing, a tak dále. Jsou to mocné síly, které definují, co chceme a jak sami sebe vnímáme. Když nám řeknou, že bankéřství je velmi vážená profese, spousta z nás chce jít dělat bankéře. Jakmile bankéřství přestane být vážené, ztrácíme o něj zájem. Jsme velmi náchylní k sugesci. 


Co se snažím prosadit není, že bychom se měli vzdát svých představ o úspěchu. Ale měli bychom se ujistit, že jsou opravdu naše vlastní. Měli bychom se soustředit na svoje představy. A ujistit se, že nám patří, že jsme pravými strůjci svých ambicí. Protože nemít to, co chcete, je samo o sobě dost mizerné. Ale ještě horší je mít představu o tom, co je to, co chcete, a na konci cesty zjistit, že jste vlastně celou dobu toužili po něčem jiném. 


A tady to ukončím. Ale co bych rád zdůraznil, je to, že – úspěch, rozhodně ano. Ale pojďme si přiznat zvlášnost některých našich představ. Zkoumejme své představy o úspěchu. Ujistěme se, že jsou ty představy opravdu naše vlastní. Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk) 


Chris Anderson: To bylo fascinující. Jak zkombinujete fakt, že někdo – že je špatné někoho nazývat "lůzrem," s populárním názorem, že má člověk vzít život do vlastních rukou? A společnost, která to podporuje, přece musí mít nějaké vítěze a poražené. 


Alain de Botton: Ano. Myslím si, že jsem chtěl zdůraznit pouze tu náhodnost procesu výhry a prohry. Protože se dnes tolik klade důraz na všeobjímající spravedlnost. A politici neustále hovoří o spravedlnosti. Já ve spravedlnost pevně věřím. Akorát si myslím, že je to nemožné. Že bychom měli dělat, co je v našich silách, snažit se, jak to jen jde. Ale přes to všechno bychom si měli pamatovat, že ať už máme před sebou kohokoliv, tak cokoliv, co se jim v životě přihodilo, v sobě mělo převládající prvek náhody. Tomu se snažím nechat prostor. Protože jinak se může atmosféra proměnit ve velmi klaustrofobní. 


Chris Anderson: Respektive, věříte, že lze zkombinovat vaši vlídnější, laskavější filozofii práce s úspěšným hospodářstvím? Anebo myslíte, že to nejde? Nebo že na něm tolik nezáleží, že to moc řešíme? 


Alain de Botton: Noční můrou je představa, že strašit lidi je nejlepší způsob, jak je donutit pracovat. A že čím krutější je prostředí, tím spíš to bude pro lidi výzva. Zkuste si představit, jak by vypadal váš ideální táta. Je to někdo, kdo je tvrdý a laskavý zároveň. A mezi tím je opravdu tenká dělící čára. Potřebujeme otce, tedy, příkladné otcovské postavy ve společnosti, aby se vyhýbali těmto dvěma extrémům. Jsou to autoritářský, disciplinární postoj na jedné straně a na druhé straně ten laxní, bez pravidel. 


Chris Anderson: Alain de Botton. 


Alain de Botton: Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)