Začnu s reklamou inspirovanou Georgem Orwellem, kterou Apple spustil v roce 1984.

(Video) Big Brother: Jsme jeden lid se společnou vůlí, odhodláním i minulostí. Naši nepřátelé se umluví k smrti a my je porazíme jejich vlastní zmateností. Zvítězíme! Vypravěč: 24. ledna Apple Computer představí Macintosh. Uvidíte, proč rok 1984 nebude jako „1984“.

Rebecca MacKinnon: Poselství tohoto videa zůstává velmi důležité dodnes. Technologie vytvářené novátorskými společnostmi nás osvobodí. Přesuňme se o více jak dvacet let dopředu. Apple v Číně představuje iPhone a cenzuruje dalajlamu stejně jako několik dalších – politicky citlivých – aplikací, to vše na žádost čínské vlády pro svůj čínský app store. Americkému karikaturistovi Marku Fioremu jeho aplikaci se satirami ve Spojených státech také zakázali, protože se někdo ze zaměstnanců Apple obával, že by mohly určité skupiny urážet. Jeho aplikace se do app storu nevrátila, dokud nezískal Pulitzerovu cenu. Německému magazínu Stern, papírovým novinám, jeho aplikaci zakázali, neboťse Applí chůvičky domnívaly, že je pro jejich uživatele trochu moc peprná, navzdory tomu, že jde tento magazín bezproblémově a legálně koupit v trafikách napříč Německem. A ještě kontroverzněji Apple nedávno zakázal palestinskou protestní aplikací poté, co izraelská vláda vyjádřila obavy, že by mohla být zneužita k přípravě násilných útoků.

Věc se tedy má tak, že soukromé společnosti aplikují cenzorské standardy, které jsou často dosti svévolné a obecně mnohem přísnější, než ústavou dané standardy svobody slova, které máme v demokratických zřízeních. Či případně reagují na cenzorské požadavky autoritativních režimů, které neodráží vůli poddaných. Anebo reagují na požadavky a obavy vlád, které nemají žádnou pravomoc nad spoustou, ne-li většinou uživatelů a diváků, kteří onen obsah využívají.

Tak to tedy je. Ve světě před nástupem internetu byla suverenita naší fyzické svobody – či naopak její nedostatek – téměř kompletně střežena národními státy. Nyní jsme se však dostali k nové dimenzi soukromé suverenity v kyberprostoru. A jejich rozhodnutí o programování softwaru, vývoji, designu, podmínkách použití, to všechno se tváří jako právo, které vyznačuje, co se svými digitálními životy můžeme a nemůžeme dělat. A jejich suverenity, roztříštěné, globálně proojené, mohou tak nějak pokoušet suverenity národních států velm zajímavými způsoby; občas se však snaží vytvářet a rozšiřovat svou moc a to navíc v době, kdy kontrola toho, co lidé mohou či nemohou dělat s informacemi, má efekt větší než jindy na využívání síly v našem fyzickém světě. Koneckonců, i vládce svobodného světa potřebuje drobnou pomoc sultána z Facebookistánu, jestli chce být zvolen i další rok.

Tyto platformy jistě byly velmi nápomocné aktivistům v Tunisu a v Egyptě toto jaro i později. Jak Wael Ghonim, přes den vedoucí egyptského Googlu, v noci tajný facebookový aktivista, slavně řekl CNN, když Mubarak odstoupil: „Jestli chcete osvobodit společnost, dejte jim prostě internet.“ Ovšem svržení vlády je jedna věc a budování stabilní demokracie věc další, trochu komplikovanější. Vlevo je fotka zachycená egyptským aktivistou, který se účastnil nepokojů u státního bezpečnostního úřadu v březnu. Mnoho úředníků skartovalo tolik dokumentů, kolik jen dokázali, a nechali je tak v hromadách. Ale některé složky zůstaly nedotčeny a aktivisté, někteří z nich, našli záznamy o svém sledování plné přepisů jejich mailové korespondence, SMSek a dokonce i hovorů přes Skype. Jeden z aktivistů dokonce našel smlouvu se západní společností na dodávkusledovacích technologií pro egyptské bezpečnostní složky. Egyptští aktivisté se domnívají, že tyto technologie na sledování jsou stále ještě používány přechodnými autoritami, které spravují místní sítě.

A v Tunisku se cenzura v květnu začala vracet – i když ani zdaleka v takovém rozsahu jako za prezidenta Ben Aliho. Nicméně zde vidíte blokovanou stránku, to co se stane, když se snažíte dostat na jistou facebookovskou stránku nebo jiné stránky, které přechodné autority určily jako ty, které by mohly podněcovat násilí. Na protest proto blogger Slim Amamou, který byl za Ben Aliho vězněn a pak se po revoluci stal členem přechodné vlády, na protest proto rezignoval. V Tunisku se však živě debatuje o tom, jak se s tímto problémem vypořádat.

Na Twitteru se objevilo hodně lidí, kteří revoluci podporovali, kteří říkali: „Dobře, chceme demokracii a svobodu se vyjadřovat, ale jisté projevy je potřeba utlumit, protože jsou příliš násilné a mohly by naši demokracii destabilizovat.“ Problém však je, jak chcete rozhodovat o tom, kdo má mít tu moc dělat taková rozhodnutí a jak zajistíte, aby své moci nezneužíval? Jak Riadh Guerfali, bývalý digitální aktivista z Tuniska, poznamenal ohledně tohoto incidentu: „Dříve to bylo jednoduché: měli jse ty dobré na jedné straně a ty zlé na straně druhé. Dnes se ty rozdíly stírají.“ Vítejte v demokracii, naši tunisští a egyptští přátelé.

Realita je taková, že ani v dnešních demokratických společnostech nedokážeme uspokojivě říct, jak najít rovnováhu mezi potřebou bezpečí a prosazování práva na jedné straně a ochraně občanských svobod a svobody slova na straně druhé v našich digitálních sítích. Třeba ve Spojených státech, ať si už o Julianu Assangeovi myslíte cokoli, jsou i lidé, kteří zrovna nepatří k jeho fanouškům, znepokojeni tím, jak k Wikileaks přistupuje vláda Spojených států a některé společnosti. Webhosting Amazonu přestal Wikileaks poskytovat své služby po obdržení stížnosti amerického senátora Joe Liebermana a to navzdory faktu, že Wikileaks nebyly obviněny, natožpak usvědčeny, ze žádného zločinu.

Předpokládáme, že internet je technologie, která má bořit hranice. Tady je mapa světových sociálních sítí a Facebook samozřeme dobyl většinu světa – což je dobrá i špatná zpráva, záleží na tom, jak se vám zamlouvá způsob, kterým Facebook řídí své služby. Hranice ovšem přetrvávají v určitých částech kyberprostoru. V Brazílii a Japonsku za to mohou jedinečné kulturní a jazykové důvody. Když se ale podíváte na Čínu, Vietnam a nespočet bývalých sovětských zemí, to, co se tam děje, je mnohem větší problém. Je to ten případ, kde vztah mezi vládou a místními sociálními sítěmi vytváří situaci, kdy je v podstatě potenciál dát lidem do rukou moc utlačován právě kvůli těmto vztahům mezi společnostmi a vládami.

Právě v Číně existuje „velký firewall“, jak je to známé, který blokuje Facebook, Twitter a nyní i Google+ a spoustu dalších zahraničních webů. Funguje to částečně za pomoci západních technologií. Ale to je jen začátek příběhu. Pokračuje to požadavky, které čínská vláda uvalila na všechny společnosti podnikající na čínském internetu, také známými jako systém sebedisciplíny. Česky řečeno, znamená to cenzuru a dohled nad jejich uživateli. Toto je ceremonie, které jsem se účastnila v roce 2009, na kterém Internetová společnost Číny uděluje ceny prvním 20 čínským společnostem, které jsou nejlepší v sebedisciplíně, tj. hlídání svého obsahu. Robin Li, ředitel Baidu, nejpoužívanějšího čínského vyhledávače, byl jedním z příjemců.

V Rusku obvykle neblokují internet a webstránky necenzurují přímo. Ale toto je stránka nazvaná Rospil, je to stránka proti korupci. Nedávno, ještě letos, však zažili nepříjemný incident, kdy lidé, kteří Rospilu poslali finanční příspěvek přes platební bránu nazvanou Yandex Money, náhle obdrželi výhružné telefonáty od členů národní strany, kteří získali detaily o dárcích Rospilu od členů bezpečnostních složek, kteří tyto informace nějak získali od lidí z Yandex Money. Docela to snížilo schopnost lidí využívat internet k dohledu nad zodpovědností vlády. Ve světě dnes tedy dochází k tomu, že v stále více a více zemích je vztah mezi občany a vládami udržován přes internet, který zahrnuje převážně soukromě vlastněné a provozované služby.

Důležitou otázkou podle mě tedy není debata o tom, zda internet pomůže spíš těm dobrým než těm zlým. Každý z nás má svou nepostradatelnou roli v budování takového světa, kde vláda a technologie slouží lidem na celém světě a nikoli naopak.

Děkuji vám.