Mám velké štěstí, že tu jsem. Mám tak velké štěstí. Ohromila mě ta vřelost, se kterou mne přijali. Zavolal jsem své ženě Leslie, a řekl jí: "Tolik dobrých lidí se snaží dělat tolik dobra. Připadám si jako kdybych přistál v kolonii andělů." Opravdu to tak cítím. Ale pojďme k věci – čas běží.

Jsem učitelem na státní škole a chtěl bych se s vámi podělit o příběh mé vedoucí. Jmenuje se Pam Moran v Albemarle County ve Virginii, na úpatí pohoří Blue Ridge. A ona je hodně zaměřená na techniku. Používá interaktivní tabule, bloguje, Tweetuje, je na Facebooku, dělá hodně těchto moderních věcí. Je vedoucí technologie a vzdělávání. Ale v její kanceláři je starý, dřevěný a obitý kuchyňský stůl – loupe se z něj zelená barva a trochu se viklá. A já se jí zeptal, "Pam, jsi tak moderní, pokroková osoba, proč máš v kanceláři tenhle starý stůl?"

A ona odpověděla, "Vyrostla jsem v jihozápadní Virginii, ve venkovské části Virginie s doly a farmami, a tenhle stůl byl v kuchyni mého dědy. A když jsme přišli z venku, on přišel po práci s pluhem, sedávali jsme kolem toho stolu každou noc. A jak jsem rostla, nasbírala jsem u toho stolu tolik moudra a rozhledu a vědomostí, že jsem mu začala říkat stůl moudrosti. A když nás děda opustil, vzala jsem si ten stůl s sebou do mé kanceláře a teď mi ho připomíná. Připomíná mi, co se někdy děje v prázdném prosotoru okolo nás." Projekt o kterém vám chci říct, se jmenuje Hra na světový mír a v podstatě je to také prázdný prostor. A rád o tom přemýšlím jako o stolu moudrosti 21. století.

Začalo to v roce 1977. Byl jsem mladý muž, neustále mě vyhazovali z vysoké. Mí rodiče byli velice trpěliví, ale tou dobou jsem střídavě pobýval v Indii při hledání tajemna. Vzpomínám, jak jsem naposledy přijel zpět z Indie, v mé dlouhé bílé róbě s dlouhým plnovousem a lennonkami na očích, a povídám tátovi, "Tati, myslím, že jsem nalezl duchovní osvícení." A on řekl, "No je ještě jedna věc, kterou musíš najít." Zeptal jsem se, "A to je co, tati?" "Práci." (Smích) Chtěli abych získal nějaký titul. Tak jsem získal titul, a ten byl ze vzdělávání. Byl to experimentální výukový program. Mohla to být zubařina, ale bylo tam slovo "experimentální," a tak jsem se rozhodl do toho jít.

Šel jsem na pracovní pohovor v Richmondské státní škole ve Virginii, hlavním městě, vzal jsem si oblek – můj konfekční ústupek, nechal jsem si vousy a afro a boty na platformě – bylo to v sedmdesátých letech – vešel jsem, posadil se a bylo to. Asi měli nouzi o učitele, protože vedoucí, jmenovala se Anna Aro, řekla, že budu učit nadané děti. Byl jsem v šoku, ohromen, vstal jsem a řekl, "No, děkuji, ale co mám dělat?" (Smích) Výuka pro nadané se v té době ještě moc neuchytila. Nebylo zrovna moc materiálů a pomůcek. A já řekl, "Co mám dělat?" A její odpověď mě zaskočila. Ohromila mě. Její odpověď dala směr pro celou mou kariéru, která potom přišla. Řekla, "A co chcete dělat?" A ta otázka vyklidila prostor. Nebyly žádné směrnice, žádný manuál, kterým se řídit, žádné standardy pro výuku nadaných v tomto smyslu. A tím vytvořila takový prostor, ve kterém jsem se od té doby snažil vytvářet prostor pro mé studenty, prázdný prostor, kde by mohli vytvořit a získat užitek z toho, co pochopí sami.

Takže tohle se stalo v roce 1978 a já poté vyučoval mnoho let a můj kamarád mne představil mladému filmaři. Jmenuje se Chris Farina. Chris Farina tu je dnes na své vlastní náklady. Chrisi, mohl by ses postavit a ukázat se – mladý filmař vizionář, který natočil film. (Potlesk) Film se jmenuje "Světový mír a další úspěchy čtvrťáků." Navrhl mi natočit tenhle film – má skvělý název. Navrhl mi natočit tenhle film, a já řekl, "Jo, možná se dostane do místní TV, a budeme moct pozdravit přátele." Ale film se nakonec někam opravdu dostal. Zatím je pořád zadlužen, ale Chrisovi se povedlo, díky vlastní obětavosti, film vydat. Takže jsme natočili film a ukázalo se, že to je víc než příběh o mně, víc, než příběh o jednom učiteli. Je to příběh, který je odkazem pro učitele a učení. A je to nádherné.

Zvláštní je, že když se na ten film dívám – mám z toho trochu děsivý pocit – Viděl jsem se doslova zmizet. To, co jsem viděl, byli mí učitelé, jak vycházejí skrze mne. Viděl jsem svého učitele geometrie ze střední, pana Rucella, který měl pod knírem jak řídítka ironický úsměv. To je úsměv který používám, je to jeho úsměv. Viděl jsem zářivé oči Jany Polo. A ty nezářili zlobou, zářili láskou, velkou láskou pro její studenty. A mně taky občas takhle oči zazáří. Viděl jsem paní Ethel J. Banks, která na základní škole nosila perly a vysoké podpadky každý den. Měla takový ten klasický učitelský pohled, znáte ho. Víte který. (Smích) "A to ani nemluvím k vám za mnou, mám oči i vzadu na hlavě." (Smích) Znáte takového učitele? Já ten pohled tak často nepoužívám, ale mám ho v repertoáru. A paní Banks pro mě byla skvělou učitelkou.

A pak jsem uviděl mé rodiče, mé první učitele. Můj otec, velmi vynalézavý, myslitel. Můj bratr Malcolm, ten napravo. A má matka, která mne učila ve čtvrté třídě v segregovaných školách ve Virginii, byla mou inspirací. A opravdu, připadám si, když vidím ten film – Mám gesto, které dělá, takhle – Připadám si jako pokračování jeho gesta. Jsem jedním z jejích gest při učení. A překrásné bylo, že jsem na základní škole mohl učit svou dceru, Madeline. A tak gesto mé matky pokračuje přes více generací. Je to úžasný pocit mít to v rodině. A tak tady stojím na ramenou mnoha lidí. Nejsem zde sám. Na pódiu je právě teď hodně lidí.

Takže ta Hra na světový mír, o které vám chci říct. Začalo to takto: je to jen deska z překližky metr na metr a půl v městské škole v roce 1978. Připravoval jsem pro studenty lekci o Africe. Vložili jsme do toho problémy celého světa a řekli si, pojďme je vyřešit. Nechtěl jsem jim jen přednášet nebo s nimi číst. Chtěl jsem, aby se do toho ponořili a naučili se tomu pocitu, učení se celými jejich těly. Řekl jsem, že když rádi hrají hry, že vytvořím něco – Neřekl jsem interaktivní. Tento výraz jsme v roce 1978 neměli – ale něco interaktivního. A tak jsme vytvořili tu hru, a ta se od té doby vyvinula na metr a půl krát metr a půl krát metr a půl strukuturu z plexiskla. Má 4 vrstvy z plexiskla.

Je tam vrstva venkovního vesmíru s černými děrami a satelity s výzkumnými satelity a těžbou na asteroidech. Dále úroveň s oblohou s mraky z chomáčů bavlny, které posunujeme a územím vzdušného prostoru a leteckých sil, úroveň se zemí a mořem s tisícovkami herních figurek a dokonce podmořskou úroveň s ponorkami a podmořskou těžbou. Na ploše máme čtyři státy. Děti si ty země pojmenují – některé země jsou bohaté jiné chudé. Mají různá aktiva, hospodářství a armádu. A každý stát má svou vládu. Mají předsedu vlády, tajemníka, ministra obrany, finančního ředitele nebo kontrolora. Vyberu si předsedy na zákledě svého vztahu s nimi. Nabídnu jim práci a oni jí mohou odmítnout, a pak si vyberou svojí vládu. Máme Světovou banku, dealery zbraní a OSN. Je tam také bohyně počasí, která náhodně ovládá burzu a počasí. (Smích)

To není vše. Máme tam 13 stránkový krizový dokument s 50 propojenými problémy. Takže, když se jedna věc změní, změní se i vše ostatní. Hodím je do této složité matice a oni mi důvěřují, protože spolu máme hluboký, bohatý vztah. A tak se všemi těmi krizemi tu máme – podívejme – etnické a menšinové spory máme chemické a jaderné úniky, jaderné zamoření. Také ropné skvrny, přírodní katastrofy, hádky o práva na vodu, odtrhující se státy, hladomor, ohrožené živočichy a globální oteplování. Jestli tu je Al Gore, pošlu vám své čtvrťáky ze škol Agnor-Hurt a Venable, protože vyřešili globální oteplování za týden. (Smích) (Potlesk) A dokázali to dokonce několikrát. (Smích)

A také je tam sabotér – jedno z dětí – je v podstatě potížista – a já používám svého potížistu tak, že to vypadá, že se snaží zachránit svět a jejich herní pozici. Ale zároveň se snaží podkopat všechno ve hře. A dělají to tajně pomocí špatných informací nejednoznačností a irelevancí, pokouší se tak přimět všechny přemýšlet více do hloubky. Takže sabotér je ve hře, také čteme z Sun Tzuva "Umění války" Čtvrťáci tomu rozumnějí – devítiletí – a poradí si s tím a použijí to k pochopení jak se vyhnout – prvně se nevyhnou – cestě k síle a zničení, cestě k válce. Snaží se předejít krátkozrakým reakcím a impulzivnímu uvažování, tak, aby přemýšeli dlouhodobě a o následcích.

Stewart Brand je tu a jeden z nápadů pro tuto hru přišel z jeho článku v Coevolution Quarterly o mírových silách. A ve hře někdy studenti dokonce vytvoří mírovou jednotku. Já jen sleduji čas. Já jen objasňuji. Já jen zařizuji. Studenti dávají hru do pohybu. Nemám vůbec šanci vytvořit jakákoli pravidla, jak jednou začnou hrát. Takže vám jen ukáži...

(Video) Chlapec: Hra na světový mír je vážná. Opravdu se naučíte něco, jako jak se starat o svět. Pan Hunter to dělá protože jeho generace toho moc pokazila a snaží se nám říct jak ten problém napravit.

John Hunter: Nabídl jsem jim – (Potlesk) Vlastně, nemohu jim říct cokoli, protože neznám odpověď. A říkám jim pravdu rovnou: Já nevím. A protože já nevím, oni musejí nalézt odpověď. Také se jim omlouvám. Říkám, "Je mi líto, chlapci a děvčata, ale pravda je taková, zanechali jsme vám svět v tak smutném a špatném stavu, a doufáme, že vy ho napravíte a možná vám tahle hra pomůže naučit se, jak to udělat." Je to upřímná omluva, a berou jí velice vážně.

Možná vás teď zajímá, jak ta komplexita vypadá. Takže, když hra začíná, vypadá to takto.

(Video) JH: Dobře, teď přejděme k vyjednávání. Teď. (Povídání)

JH: Má otázka zní, kdo teď vede tu třídu? Ptám se vážně: kdo jí opravdu řídí? Naučil jsem se předat kontrolu nad třídou postupně svým studentům. Máme důvěru a pochopení a společný cíl takže prostě nemusím, to co jsem si myslel, že musím, jako začínající učitel: kotrolovat každou konverzaci a odpověď ve třídě. Je to nemožné. Jejich společné vědění je daleko větší než mé, a říkám jim to otevřeně. Rád bych se s vámi podělil rychle o pár příběhů, o pár kouzelných věcech, které se staly.

Měli jsme ve hře malou dívku, byla ministrem obrany nejchudšího státu. A ministr obrany – měla tankové jednotky a letectvo a tak dále. A ta byla vedle velice bohatého souseda se spoustou ropy. Bez vyprovokování, náhle zaútočila i přes rozkaz jejího předsedy vlády, na ropná pole souseda. Napochodovala na roplná pole, obklíčila je bez jediného výstřelu a zadržela je. Ten soused nebyl schopný provést žádnou vojenskou operaci protože jejich zásoba paliva byla odříznuta.

A my na ní byli všichni naštvaní, "Proč to děláš? Tohle je Hra na světový mír. Co je to s tebou?" (Smích) Byla to malá dívka, devítiletá, zůstala v klidu a řekla "Já vím, co dělám." Řekla to své kamarádce. To byl průlom. Naučili jsme se, že opravdu nikdy nechcete přijít do křížku s devítiletou holčikou s tanky. (Smích) Jsou ty nejtvrdší nepřátelé. Všichni jsme byli rozčilení. Myslel jsem, že jako učitel selhávám. Proč to udělala?

Ale po pár herních dnech jsem na to přišel – ve hře jsou kola, ve kterých se vyjednává s týmem – vlastně se vyjednává se všemi týmy, a každý tým má své kolo, pak se vrátíme k vyjednávání a tak pořád dokola, takže každé kolo je jeden herní den. A o pár herních dní později přišlo na světlo, že tento velký stát plánoval vojenský útok na ovládnutí celého světa. Kdyby měli své zásoby paliva, tak by to dokázali. Viděla spojnice, ukazatele a úmysly dlouho před tím než kdokoli z nás a pochopila, co se stane, a učinila filozofické rozhodnutí zaútočit v mírové hře.

Využila malé války, aby předešla větší válce, přestali jsme a měli velice dobrou filozofickou debatu, jestli to bylo správné, v tu chvíli dobré, nebo špatné. To je ten způsob uvažování, ke kterému je přivedeme. Nemohl bych to navrhnout tak, abych je to naučil. Přišlo to samo od sebe, z jejich společného vědění. (Potlesk)

Další příklad, stala se překrásná věc. Ve hře máme dopis. Když jste vojenský velitel a nasadíte svoje jednotky – malé plastové hračky na ploše – a příjdete o ně, Napíšete dopis. Musíte napsat dopis jejich rodičům – fiktivním rodičům fiktivních vojáků – a vysvětlíte, co se stalo, a popřejete upřímnou soustrast. Takže trochu více přemýšlíte, než podniknete útok. A stala se nám taková věc – bylo to minulé léto, ve škole Agnor-hurt v Albemarle County – jeden z našich vojenských velitelů měl přečíst ten dopis a další z dětí řeklo "Pane Huntere, zeptáme se – támhle je rodič." Jedna z matek byla ten den na návštěvě, jen seděla vzadu v učebně. "Ať přečte ten dopis ta maminka. bude to skutečnější, když to přečte ona." Tak jsme se jí zeptali a ona hravě zvedla dopis. "Jasně." Začala číst. Přečetla jednu větu. Přečetla dvě věty. U třetí věty už jí tekly slzy. Mně také. Všichni pochopili, že když o někoho příjdeme, vítězové se neradují. My všichni prohráli. A byla to úžasná událost a užásné pochopení.

Ukáži vám, co o tom řekl můj kamarád David. Už byl v hodně bojích.

(Video) David: Už jsme měli opravdu dost toho jak na nás útočí. Chci říct, měli jsme [většinou] štěstí. Ale připadám si divně, protože zažívám to, co jeden týden řekl Sun Tzu. Jednou řekl, "Ti, kdo jdou do války a vyhrají, budou chtít jít zpět, a ti, kteří ve válce prohrají, budou chtít jít zpět a vyhrát." A já také vyhrával války, tak chodím do válek, do dalších válek. A příjde mi divné, prožívat to, co Sun Tzu řekl.

JH: Vždycky mě přejede mráz, když to vidím. To je ten druh zapojení, který chcete aby se stal. Nemohu to navrhnout, nemohu to naplánovat, dokonce ani otestovat. Ale to je hodnocení samo o sobě. Jsme schopni dobře vyhodnotit tento způsob učení. Máme hodně údajů, ale myslím, že někdy máme víc než data, s tím co se tam opravdu odehrává.

Ještě bych se podělil o třetí příběh. Je o mém kamarádovi Brennanovi. Hráli jsme hru jednou po škole hodně týdnů, asi sedm týdnů a už jsme vyřešili všech 50 propojených krizí. Aby se hra vyhrála, musí se vyřešit všech 50 problémů a aktiva všech zemí musí být výš než na začátku. Některé jsou chudé, některé bohaté. Jsou tam miliardy. Prezidentem světové banky byl jednou třeťák. Řekl, "Kolik nul má trilion? Musím to hned propočítat." Ale nastavoval fiskální politiku ve hře pro hráče z druhého stupně, kteří hráli s ním.

No a tým, který byl nejchudší, byl nakonec ještě chudším. Nebyl způsob jakým by mohli vyhrát. A my se blížili ke čtvrté hodině, našemu hraničnímu času – zbývala asi minuta – a zoufalost naplnila třídu. Myslel jsem, že jako učitel selhávám. Měl jsem to zařídit tak aby vyhráli. Neměli takhle selhat. Zklamal jsem je. Připadal jsem si tak smutný a sklíčený. A najednou, Brennan přišel k mé židli zvedl zvonek, zvonek na který zvoním na znamení změny nebo výměnu vlád a utíkal zpět na svoje místo, zazvonil. Všichni běželi k jeho židli, křičeli, hulákali, mávali svými akty. Akta měli plná tajných dokumentů. Gestlikulovali, pobíhali okolo. Netušil jsem, co dělají. Ztratil jsem kontrolu nad svou třídou. Kdyby přišel ředitel, jsem bez práce. Rodiče koukali skrze okno.

Pak Brennan doběhl k svěmu místu. Všichni běželi na svá místa. Znovu zazvonil a povídá, "Všechny" – na hodinách zbývalo už jen 12 vteřin – Všechny národy složili svoje finance dohromady a vybrali jsme 600 miliard dolarů. Nabídneme je jako dar chudé zemi. Jestli ho příjmou, zvednou hodnotu svých aktiv a můžeme vyhrát hru. Příjmete to?" Na hodinách zbývaly tři vteřiny. Všichni koukali na předsedu vlády té země, a on řekl, "Ano." Hra byla vyhrána. Náhlý soucit, který nešlo naplánovat, který byl neočekávaný a nepředvídatelný.

Každý hra, kterou hrajeme je jiná. Některé hry jsou více o socálních problémech, některé jsou více o ekokomických problémech. Některé hry jsou více o válce. Ale nezkouším jím odepřít skutečnost toho být člověkem. Nechávám je to prožít, aby získali vlastní zkušenosti a naučili se bez krveprolití nedělat to, co považují za špatnou věc. A oni sami příjdou na to co je správné, sami od sebe. A tak tahle hra, tolik jsem se toho z ní naučil, ale řekl bych, že kdyby mohli vzít nástroj kritického uvažování nebo kreativního uvažování z té hry a využít ho pro něco dobrého ve světě, mohli by nás všechny zachránit. Kéž by.

A tak jménem všech svých učitelů na jejichž ramenech stojím, děkuji. Děkuji vám. Děkuji vám. (Potlesk)